Úterý 13. dubna

Ó, ta strašná věc! Brunet mi přináší snář a já čtu: „Vidět padat hvězdy: smrt." Fi, hrůza! Věřím snům, ale výkladům ne vždy. A pak — smrt — smrt pro mne, nebo pro někoho blízkého?
Anebo snad, protože jsem si štěstí nezasloužila, zemřu. Bůh mi nechce dát, co chci, a nechá mě zemřít ze soucitu.
Ne, to by bylo nedůstojné.
Čtyřikrát jsem si přála být vévodkyní z Hamiltonu, pokaždé ve snu, když padala hvězda. Pátá nebyla hvězda, nýbrž kousek stříbrného papíru, který jsem odloupla palcem. Také jsem viděla nebe posázené zářivými hvězdami, což podle téhož snáře znamená nejrůznější přízeň osudu, a každou noc se mi zdá o zahradách a zahrada znamená sňatek. Jak to všechno sladit dohromady?
Docela jednoduše: vdám se, budu velmi šťastná, budu mít hodně dětí (nebe posázené hvězdami znamená hodně dětí — jakpak jsem jen mohla říct nejrůznější přízeň osudu!), a pak zemřu, když to tak musí být.
Podle mne ty čtyři hvězdy znamenají, že uvidím padnout čtyři velká jmění. A páté padne mou zásluhou a na těch pěti jměních vystavím své vlastní, protože při pohledu na všechny jsem si přála, pak jsem natáhla ruku a bez nejmenší námahy se dotkla nebe. Pravda, to nebe bylo z kartonu.
Basta! Příjemné sny předpovídají příjemné věci, nepříjemné sny nepříjemné věci. Toť pravda.
Máma přijíždí z Cannes a zůstáváme u ní. Smějí se mým snům:
– Ano, říkám, posmívejte se, posmívejte! Budu čtyřikrát vdovou po čtyřech proslulých manželech a můj pátý snoubenec zemře. Budu čtyřikrát vévodkyní, ať se vám to líbí, nebo ne, a stanu se tak slavnou, že budete oslněni.
20
– Nuže, opravdu tomu věřím.