Pondělí 12. dubna

Jestliže mě Johnstone nepřišel navštívit, nic jsem neztratila, neboť jsem měla jeden z nejpodivuhodnějších, nejvýznamnějších a nejzářivějších snů. Sen, jaké mívával Josef.
Viděla jsem nádherné tmavomodré nebe posázené velkými zářivými hvězdami. Dívala jsem se obzvlášť na jednu hvězdu, a najednou spadla do moře — v tu chvíli jsem si vzpomněla, že je třeba přát si, když padají hvězdy. Řekla jsem: „Být vévodkyní z Hamiltonu.“ Pak se úplně stejně skoulela do moře další a já znovu říkám: „být vévodkyní z Hamiltonu“; pak třetí a čtvrtá. Jedna za druhou — neměla jsem čas ani se nadechnout, stačila jsem jen čtyřikrát říct: „být vévodkyní z Hamiltonu“.
Pak jsem se zahleděla na hvězdu docela dole na obzoru, skoro v moři, která se neustále zakrývala mrakem — vadila mi tím, jak umíněně nechtěla spadnout. Natáhla jsem ruku a bez nejmenší námahy dosáhla nebe a hvězdy. Ale podivná věc — ta část nebe byla z modrého kartonu a hvězda jen kousek stříbrného papíru. Nehtem palce pravé ruky jsem ten stříbrný papír oškrabávala, až spadl.
Pak se najednou ocitám v naší zahradě, která mi připadá obdivuhodně zelená a svěží, a před naším domem, který je jedenapůlkrát vyšší a krásnější než ve skutečnosti. Ale o tom se mi zdá každou noc.
Právě ty hvězdy mi dávají co přemýšlet. Od rána do večera na nic jiného nemyslím.
Nevím přesně, ale celkově mi ten sen předpovídá velkou slávu a vysoké postavení. Neposmívejte se!
Je třeba věřit snům — všichni velcí lidé měli ty své.
Ať si kdo říká a dělá, co chce, stanu se slavnou ženou, protože mě Bůh takovou stvořil.
Ostatně jsem přesvědčená o tom, co říkám. Taková jistota může přijít jen od Boha. Trýzním se a mučím, a přes to všechno mě neopouští přesvědčení o zářivé velikosti a slávě.
S Boží pomocí!
Kdo se dožije, uvidí.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „Deojuvante !“ (tak v textu; zřejmě Deo juvante). ↩