Pátek 9. dubna

Jaké podivné jaro! Je zima a šedo.
Než se vrátím domů, stavím se u Niny a beru děvčata k nám na večeři. Večeře začala klidně, ale uprostřed se do toho vmísil ďábel a přiměl mě mluvit o Homérovi. Dědeček mi pak řekl, že nevím, co je to Ilias. Zrudla jsem hněvem a řekla mu, že to neví on, a zeptala se ho, co kromě Iliady po Homérovi zůstalo.
„Nic, je jen Ilias!“ (Málem jsem se zalkla triumfem.)
„A Odyssea?“ říkám. „A co Odyssea? Kam dáte tu?“
„Nevím, co říkáš, žádná Odyssea není.“
„Nejenže je Odyssea, ale existuje ještě héroikomická báseň Žabomyší válka!“
Na to jsem se tak rozesmála, že se rozesmály i Marie a Olga, smály jsme se všechny a dědeček se rozzlobil a my jsme utekly.
Už dva dny se mě snaží přesvědčit, že lidé jsou opice, že Bůh není atd. atd. A všemožné absurdity, které nestojí ani za diskusi.
Skutečně, kdybychom byli potomci opic, museli by existovat přechodní tvorové, protože opice přece najednou neporodila člověka a ta proměna se musela odehrávat postupně. Lidé se od počátku světa nezměnili, nejen co do podoby, ale ani co do povahy.
Jak je tedy možné, že se zastavili na své cestě proměn a už tolik staletí zůstávají stejní?
Nemluvím už o počátku světa, ale první doba, ta nejvzdálenější, z níž máme malby a sochy, je dostatečně dávná, aby bylo možné zaznamenat nějakou změnu.
Anebo přijměme tu bajku o opicích — co je příčinou té proměny?
Pocházíme z opic, ale v určité době, když jsme bezpochyby dosáhli žádoucího stupně dokonalosti, jsme se zastavili. Ale žádoucího kým, čím? Proč se opice staly lidmi? Kdo to udělal? — Příroda!
Nuže, a co je Příroda, ne-li Bůh?
A proč Příroda nechává opice tak dlouho opicemi? A proč slepice nerodí zvláštní tvory, ale pořád kuřata, a krávy telata?
Jako důkaz tu máme ty hrozné lidi, které nedávno našli nevím kde — v Nové Malajsii, myslím — a kteří jsou skoro opice. Ale to nic nedokazuje — ba ne, mýlím se, to dokazuje, že mám pravdu.
Otec toho krále Totambao byl jako on a jeho syn bude stejně ošklivý jako on a syn jeho syna rovněž... To není rasa v proměně, nýbrž zvláštní rasa utvořená tak, jak je, vlivem podnebí, stupně civilizace, odloučení a toho, že nemá žádné styky s ostatními lidmi.
Kdo dal člověku řeč? A to je právě ono! Tvrdí se, že Jakub III. Skotský nechal zavřít dvě děti s němou ženou a že zvuky, které po dvou letech vyslovovaly, připomínaly hebrejštinu. To je ovšem jen bajka.
Ve své nevědomosti předpokládám, že řeč dal člověku Bůh. Ale říká se, že dítě, které by nikdy neslyšelo mluvit, nebude umět říci ani slovo.
Tohle už je na mě příliš učené — ostatně myslím, že jsem se nechala trochu unést.
Nudila jsem se a říkala to nahlas, což děti rozesmávalo a mě bavilo.
Jsem jen hloupá husa — brečela jsem, když jsem četla o smrti Alexandra Velikého, a byla jsem tak rozhořčená, že ten polobůh zemřel tak mlád, zatímco tolik ničemů ho přežilo, že jsem otevřela okno a pět minut hvízdala. Právě hvízdáním vyjadřuji své největší rozhořčení!
Pak totéž s Napoleonem na Svaté Heleně. Césara jsem oplakávala méně. Ale kvůli Neronovi a Alkibiadovi to byly slzy, slzy!
Ty děti mluvily o lásce, já jsem se smála.
Nemohu se zamilovat.
A proč?
„Protože už jsem. Ach, ano — do Alkibiada a Nerona. Opravdu, děti, nechápu, jak se může někdo zamilovat do dnešní lůzy!“
„Najděte mi někoho jako Alkibiada — to je jiná řeč, to je muž! Ale zamilovat se do ničemy kvůli jeho kukuči, jak říkají Ženevané, to je ponižující, to vám povídám!“
„Milujete Alkibiada? Hlouposti, to je někdo, komu tak říkáte.“
„Ale kdepak, je to pravda — toho velkého, krásného Alkibiada, na mou věru!“
Proč chcete, abych kvůli vám lhala, když bych nelhala ani kvůli princi z Walesu!
Předtím jsem, aniž bych jmenovala, vyprávěla o Rémym, Berthe, vévodovi atd.
Mimochodem, ten malý Španěl se jmenuje markýz Calderon, a protože Olga vzdychala, řekla jsem, že to bude její jméno, jen trochu jinak: Colorado Claro.
„Aha!“ zvolala Marie, „a já?“
„Vy Dubeque aromatique! Dobře, a co vy?“
„Ó, já jsem skromná — jmenuji se paní Alkibiadová.“
Vyprávím všechny tyhle hlouposti, protože: nejsladší potěšení se skrývá ve vzpomínkách. Až si to přečtu znovu, budu se bavit — a možná i plakat.
Baden mi zůstal nejsladší vzpomínkou. Vypravuji o něm jako staří vojáci o velkých bitvách, jichž se účastnili.
Na to jde paní Alkibiadová spát.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále „la Batrachomyomachie ! [sic]“ – parodie na homérský epos. ↩
Pozn. překl.: Španělské označení odstínu doutníků („světle hnědý“); žertovná obměna Calderonova jména. ↩
Pozn. překl.: Žertovný titul, rovněž podle tabáku (dubek – druh vonného tabáku), doslova „vonný dubek“. ↩