Středa 7. dubna

Tentokrát jsem se mýlila — včera jsem neusnula asi do půl jedné; bylo mi horko, pak zima.
Nechme těch hloupostí, stydím se za včerejšek.
U Laussela byla velká zkouška. V latině postupuji plnou parou, a přitom se učím pramálo.
Byly jsme ve vile Peillon vybírat rostliny. Asi před rokem jsem měla slabost pro psy — ta trvá dál — a teď mám slabost pro rostliny, a ta se teprve rozzuří. V šest jdu do kavárny — na promenádě taky ani živé duše.
Zase skandál Mordauntových! Jsem vskutku podivná, když říkám „zase“ — čtu o tom poprvé, a protože dnešní článek je shrnutím celé věci, vím všechno.
Byla jsem potěšená a překvapená, ale vůbec ne udivená, že v tom hraje roli ďábel.
škrtnutoKdybych měla manžela zcela jiného než Hamiltona, udělala bych [totéž] jako lady Mordauntová...
S každým jiným manželem než Hamiltonem bych naložila jako s Mordauntem. A dokonce i s Hamiltonem — kdo ví. Princ z Walesu a Johnstone.
To jsem tak hloupě stvořená!
Dnes večer vévoda není sám, je s ďáblem. Toužím po ďáblovi. Chudáček já! Chci žít v Londýně kvůli mužům — tam jsou to polobozi. Ach, kdyby Pán dopustil, abych tam [jela]! Ale k tomu se musím vdát. Co nejdříve.
Jdu hledat emoce ve svém deníku. Jaro mě naladí k snění; v Nice je krásné, a navíc myslím na dvě bytosti najednou.
U Laussela, zatímco ostatní hráli, jsem si představovala, že jsem vévodova žena, že umře a že mu postavím sochu v životní velikosti z ryzího zlata.
Chtěla jsem říci, co mám nejraději, ale když jsem se zamyslela, zjistila jsem, že mám ráda všechno krásné; přesto myslím, že dávám přednost Hamiltonovi a diamantům.
Ráda věřím, že toho muže nemiluji. Dnes večer si na něj nevzpomínám.
Dny po 13. říjnu jsou mimořádně klidné, takže jsem z deníku nic nevytěžila, ale naopak nepřestávám myslet na Johnstona v aféře Mordauntových.
Kvůli té krásné lady ďábel v mých očích nabývá na ceně. Nic mě neokouzluje tak jako podivíni a raubíři.
Zítra se postarám o ten portrét.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „Desidero diabolum“. ↩