❦
Pátek, 26. března 1875
Vendredi, 26 mars 1875
Můj deník, můj důvěrník, můj utěšitel – k němu se uchyluji, když jsem příliš nešťastná, a to je každý večer.
Mon journal, mon confident, mon consolateur, c’est à lui que j’ai recours quand je suis par trop malheureuse et c’est chaque soir.
Psaní uleví. Když je člověku vskutku, vskutku bídně. Opět jedna zima u konce, po níž přijde další, stejně ponižující, stejně hrozná pro mě.
Cela soulage d’écrire. Quand on est bien, bien misérable. Encore un hiver fini, auquel succédera un autre aussi humiliant, aussi terrible pour moi.
Stravuji se jako svíce, a bude-li to pokračovat, brzy tu nebudu. Lze snést velké neštěstí, i dvě, ale snášet neštěstí neustálé, věčný žal, neustálá ponížení, všechny ty malé hnusné věci, které snáším – to je nemožné. A opravdu věřím, že se něco změní. Stav, v jakém jsem, nemůže trvat věčně.
Je me consumme comme une chandelle et si cela continue bientôt je ne serai plus. On peut supporter un grand malheur, même deux, mais supporter un malheur continuel, un chagrin éternel, des humiliations sans cesse, toutes les petites choses vilaines que je supporte, c’est impossible. Et vraiment je crois qu’il y aura quelque changement. L’état dans lequel je suis ne peut pas durer toujours.
Ach! Kdyby mě někdo překvapil, kdyby se nade mnou někdo smiloval – ale nevidím nikoho, nikoho než Boha. Inu! K čemu potřebuji ostatní, vidím-li Boha! Jenže Ho nevidím – nebo spíše On mě nechce vidět! Opouští mě, pohrdá mnou, protože jsem nevděčnice, bídnice. Chci zázrak – jsem ho hodna? Hodna či ne, Velký Bože, pohleď na mě, buď mi oporou. Učiň mi život snesitelným!
Oh ! Si quelqu’un me surprenait, si quelqu’un avait pitié de moi, mais je ne vois personne, personne que Dieu. Eh ! Qu’ai-je besoin des autres si je vois Dieu ! Mais je ne Le vois pas ou plutôt Lui ne veut pas me voir ! Il m’abandonne, Il me méprise parce que je suis une ingrate, une misérable. Je veux un miracle, en suis-je digne ? Digne ou non, Grand Dieu regardez-moi, Soutenez-moi. Rendez-moi la vie supportable !
Neřeknu: nebo mě zabijte! – ač jsem na to měla chuť, neboť nechci zemřít, chci žít, chci být šťastná. Ach! Opravdu bych byla šťastnější, kdybych prodávala kytičky fialek za dva groše, než abych žila, jak žiji. Jsem zdrcena, zničena, bloudím jako ty zavěšené1 stíny v Dantově pekle.
Je ne dirai pas ou bien tuez-moi ! comme j’en avais envie, car je ne veux pas mourir, je veux vivre, je veux être heureuse. Oh ! Vraiment j’aurais été plus heureuse en vendant des bouquets de violettes à deux sous, que de vivre comme je vis. Je suis écrasée, anéantie, j’erre comme ces ombres sospesi dans l’enfer de Dante.
Biasini přišel, ale všechno se vleče.
Biasini est venu mais on traîne en longueur.
Bože můj, učiň, ať se staví. Odpusť mi, že Tě obtěžuji všemi těmi hloupostmi, ale nemám než Tebe.
Mon Dieu faites que l’on bâtisse. Pardonnez-moi de vous importuner de toutes ces bêtises mais je n ai que Vous.
Poznámky
Pozn. překl.: V originále italsky: „sospesi“ – z Dantova Pekla, zpěv IV, kde duše v Limbu nejsou ani spaseny, ani zatraceny. ↩