Pátek, 26. března 1875

Můj deník, můj důvěrník, můj utěšitel – k němu se uchyluji, když jsem příliš nešťastná, a to je každý večer.
Ulevuje psát. Když je člověku vskutku, vskutku bídně. Opět jedna zima u konce, po níž přijde další, stejně ponižující, stejně hrozná pro mě.
Stravuji se jako svíce, a bude-li to pokračovat, brzy tu nebudu. Lze snést velké neštěstí, i dvě, ale snášet neštěstí neustálé, věčný žal, neustálá ponížení, všechny ty malé hnusné věci, které snáším – to je nemožné. A opravdu věřím, že se něco změní. Stav, v jakém jsem, nemůže trvat věčně.
Ach! Kdyby mě někdo překvapil, kdyby se nade mnou někdo smiloval – ale nevidím nikoho, nikoho než Boha. Hej! K čemu potřebuji ostatní, vidím-li Boha! Jenže Ho nevidím – nebo spíše On mě nechce vidět! Opouští mě, pohrdá mnou, protože jsem nevděčnice, bídnice. Chci zázrak – jsem ho hodna? Hodna či ne, Velký Bože, pohleďte na mě, podpořte mě. Učiňte mi život snesitelným!
Neřeknu: nebo mě zabijte! – ač jsem na to měla chuť, neboť nechci zemřít, chci žít, chci být šťastná. Ach! Opravdu bych byla šťastnější, kdybych prodávala kytičky fialek za dva groše, než abych žila, jak žiji. Jsem zdrcena, zničena, bloudím jako ty stíny sospesi v Dantově pekle.
Biasini přišel, ale všechno se vleče.
Bože můj, zařiďte, ať se staví. Odpusťte mi, že Vás obtěžuji všemi těmi hloupostmi, ale nemám než Vás.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „sospesi" – zavěšení; z Dantova Pekla, zpěv IV, kde duše v Limbu nejsou ani spaseny, ani zatraceny.