Sobota, 27. března 1875

Měla jsem pravdu, když jsem říkala, že dojde ke změně. Bavila jsem se jako královna. A jak málo stačí k mé zábavě.
Kočár k dispozici, Marie, Olga a Girofla. Ne proto, že bychom bez dozorce nebo dozorkyně dělaly více hloupostí než s nimi – ale nevím proč, raději jsem sama se sobě rovnými. Tentokrát jsem host. Marie řídila. Míjí nás Angličanka se šedými vlasy:
— Je krásná, říkám.
— Ano, ale špatně oblečená, odpovídá Marie.
Víte co, Mousinko, pokračuje, musíme jet do Anglie, provést reformu šatů a trochu extravagovat, abychom se staly slavnými ženami.
Vyvalila jsem oči a odpověděla váhavě – kradla mi mou myšlenku. K tomu se přirozeně musíme provdat za anglické prince nebo vévody, pokračovala Marie, a já, stále udivěnější, jsem poslouchala – nemusela jsem mluvit, protože říkala vše, co si myslím. Pak, když jsem ji ještě několik minut poslouchala, říkám:
— A musíme založit klub pro ženy – není spravedlivé, že muži ho mají a ženy ne.
— Ano, ano.
— A pak, pokračuji, muži nebudou připuštěni, budeme nosit jako všichni ostatní členové oděvy z bílé vlny a zlata, a zlatý prsten s velkou perlou bude naším poznávacím znamením. Víte, má drahá, to budeme my, obě zakladatelky, kdo budou rozdávat prsteny – kdo by nám to mohl zakázat, když budeme milionářky.
— Bezpochyby.
— Ale napadá mě, nemusíme hledat. Princ Artur z Anglie přijel před třemi dny – vezmeme si ho!
— To je ono, vezměte si ho, budete předsedkyní klubu.
— Ne, vy.
— Ne, vám to bude lépe slušet.
— Nejsem stvořena být princeznou a předsedkyní.
— Máte manýry, jaké jsou třeba.
— Budiž.
A o tom žvaníme a smějeme se tolik, že si něco podobného nelze představit.
Neopouštíme Promenádu – od prvního roku s Collignonem jsem nikdy nebyla na Promenádě tolik. Jedeme velmi rychle, smějeme se jako šílené a variujeme na téma Klubu, prince, vévodů atd. – bez starosti o zbytek světa, kromě Girofly čili Terffiduy, jak je libo, kterého potkáváme každou chvíli a který se na nás dívá s úsměvem. Bylo by těžké se neusmát, tolik se smějeme. Nikdy, nikdy jsem se tolik nebavila, nebo spíš tolik nesmála.
V šest jdeme do kavárny (Rumpelmayer), tetička se k nám připojí, usedáme v galerii a za několik minut přichází Girofla s několika dalšími. Byla jsem k nim otočená zády – tetička mi říkala, kdo mluví, a já poslouchala. Ani zdaleka jsme nebyly klidné, naopak – smály jsme se ještě víc a bezdůvodně, jako hloupé.
Jak jsou milí, říkala jsem rusky, čekají, až odejdeme, aby odešli. A podívejte se, koukejte, tamhle Girofla stojí u dveří jako strážný. Vracíme se pěšky. Tetička a Olga vcházejí k Nině a já a Marie pokračujeme pěšky.
Proč nás sledují? ptá se mě.
Ne, nesledují nás.
Přesto je to zábavné, když za námi běhají, viďte?
Jistě, je to zábavné.
Jenže nevěřím, že za námi běhají.
Říkala jsem s Marií, že za námi běhají a že se všichni před námi předvádějí. Ale nevěřím tomu ani z desetiny.
Nevím, kdo byla ta první husa, která navrhla udělat přikrývku pro prince Artura – faktem je, že jsme se dohodly, že mu jednu uděláme a pošleme mu ji do Anglie, pokud tu nezůstane dost dlouho. Po večeři jdeme k Nině a nemluvíme o ničem jiném než o té přikrývce.