Středa, 24. března 1875

Paul mě doprovází k Lausselovi – cestou zpět potkávám Terffiduu, je opravdu hezčí v kočáře a v cylindru než pěšky a v měkkém klobouku.
Dnes večer se zpívá Stabat Mater, osvětlení jako ve dne (bílé šaty, Worth, účes s falešnými vlasy, moc sluší). Naďa a děti jsou se mnou.
Dnešní představení je elegantní a živé – je to poslední záblesk sezóny, a velmi zářivý ve srovnání se samotnou sezónou, která byla dost chudá.
Slečna Denyssonová je vedle mě a jsme dvě nejhezčí dívky v Nice. Howardovy jsou trochu dál, rudé jako pivoňky – Hélène se svým špičatým obličejem bez obočí a Lise s výrazem vyděšené ovce.
Naproti Terffidua s dalším mladíkem, stejně svěžím, ale ošklivějším. Mám nesnesitelnou náladu – sedím vzpřímeně a mlčky, měla jsem smrt v duši.
S každým dnem, s každou hodinou roste mé trápení – každý den a každá hodina totiž plynou, aniž by přinesly cokoli dobrého, a já stárnu. Ať se nikdo neposmívá – vím dobře, že nejsem a dlouho nebudu stará, ale čas plyne, letí, nepozorovaně. Minuty tvoří hodiny, hodiny dny, dny měsíce a měsíce roky. Je to dávno, co mi bylo jedenáct, když jsem opouštěla Rusko? Připadá mi to jako týden. Nuže, dvacet mi bude stejně rychle, jako mi najednou bylo šestnáct. Čtyři roky, čtyři dny. Ale jaké dny!
Nikdo pro mě nic nedělá, nemám než Boha! Svého Boha, kterého v příšerných okamžicích zapírám – Boha, který na mě nehledí. To není láska, co ke mně chovají matka a tetička – je to sobecký cit, který jim dělá radost. Na nic nemyslí a věří, že je možno žít tak, jak žijeme (nevidím – slzy mi brání vidět, co píšu).
Utrápím se těmi žaly a ony se ptají, proč jsem bledá, když jsem, proč hubnu? Slepé, šílené, sobecké, hloupé!
Zuřím, zavírám se v toaletním pokoji a tam kouřím a urputně čtu Caesara.
Zkouším si vyprávět kdejakou pohádku, abych usnula, ale nic z toho není, nedokážu si nic vymyslet a usnu, až když už nemohu.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „a giorno“. ↩