Úterý, 23. března 1875

Teprve v deset se dozvídám, že poslední holubí střelba je právě dnes, Závěrečná cena. Jedu tam s tetičkou a Naďou (bílé šaty, šedý klobouk, falešné kadeře, sluší).
My, já a Naďa, scházíme ke střelnici, v půli cesty dolů za námi běží muž, který vybírá vstupenky, a ptá se mě, zda nejsem dcera prince z Furstenbergu, protože princ zaplatil vstupenku své dceři a řekl, aby jí ji dali.
Zůstávám u střelnice přes hodinu a nenudím se. Vévoda z Montrose střílel, ale neviděla jsem ho – ten vévoda, o kterém jsme mluvili s Collignon.
Časem si vezmu Collignon k sobě – je to příjemná a téměř nezbytná osoba.
Nevím, proč Naďa neustále opakuje „kapitán Neville“ – to jméno se jí líbí a celou dobu se tomu smějeme. Furstenbergovi jsou za námi a zkoumají mě jako onehdy.
Nezlobím se – nejsou to ničemové.
Ke konci ožívám a jazyk se mi rozvazuje. Vidět a slyšet Angličany je pro mě velké potěšení.
Než odjedeme, probíháme zahrady jako dvě holčičky. Tetička se k nám připojuje dole.
V šest je ještě světlo, takže vidíme naši bránu a mříž, kterou právě osazují.
Večer v Opeře, „Hrabě Ory“ (modré šaty). Velice se nudím a vracím se celá ubohá.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Il conte Ory“. ↩