Neděle, 21. března 1875

Jdu do kostela s dětmi, oblečenými do šedé jako já.
Přesně ve dvě vycházíme, já, Nadinka a Paul, kterého včera chytili a přivedli z kavárny domů. Hudba začíná až ve tři – ve tři tam jdeme. Séraphine je vedle – několikrát se na mě podívá, a protože mě nenapadne ji pozdravit, zeptá se mě sama, jak se daří mámě, a když už takhle začala, mluvila na mě celou dobu.
Audiffret se procházel sem a tam před veřejným parkem – nedíval se na mě, ale to nic nedokazuje, protože já se taky nedívala na něj. To musí být člověk pěkně na suchu, aby se zabýval takovým buranem! Chudák já. Pak jsme šli do kavárny, kde jsem jedla jako dítě. Když jsme vycházeli, Audiffret stál na balkoně Cercle.
Viděla jsem ty slečny v železně šedé tunice, s nimiž ten den, o kterém jsem psala, mluvil ďábel.
Proč nepřichází?
Máme kuchaře, který je obstojný a po Adamovi se zdá výborný.
Už tři dny si přeji mít velké černé oči. Je to nemožné, bohužel! A pomyslet, že ten můj ničemný bratr je má tak krásné – a v dobrých rukou by tolik posloužily. Když je to nemožné, chci něco jiného: černošku. A černošku budu mít (budou se mi smát, ale nemohu si pomoci: dá-li Bůh).
Reboux mi poslal rozkošný slaměný klobouk (tohle je ta Vigierová, která je, na mou věru, dost podobná).
Slaměný klobouk, říkám, s bílými a slámově žlutými péry a vzadu půlvěnečkem konvalinek. Ten klobouk se dá nosit i pozpátku. Jsem z něj nadšená a pořád si ho nasazuji a zase sundávám.
napříč stránkou
V té době jsem byla velmi hezká, tak hezká jsem už nikdy nebyla.
škrtnutoPondělí 22. března 1875
Věděla jsem, že jsem na něco zapomněla. Dnes ráno jsme mluvili o princi z Walesu. Ten okouzlující princ prý je velmi divoký a mluvilo se o jeho eskapádách. Dědeček, který při každé příležitosti nikdy neopomene zmínit vévodu z Hamiltonu – a já ho za to zbožňuji –, říká, že slyšel od jakéhosi francouzského hraběte, se kterým se seznámil v Ženevě za války, že Hamilton nevychází dobře se svou ženou. „Bylo by lepší, kdyby žil se svou Gioiou,“ dodal.
Dessin à la plume : profil de femme sous un grand chapeau garni de plumes, les cheveux en boucles
Tête de femme au chapeau à plumes, de profil Mon Journal, t. 4 (fac-similé) — tome04.docx image 31 (après ¶4869)
„Ne,“ řekla máma.
„Ne,“ opakovala jsem.
„Ale bylo by lepší,“ pokračovala, „kdyby se byl oženil se slušnou ženou, protože vskutku, podle toho, co se říká, ona jí je, ale oženil se, protože je z rodiny se styky a protože ho přesvědčila matka.“
„Povídá se, že je, nevím, jak přeložit to slovo – wild, tak o ní mluví.“
„Nuže,“ řekl dědeček, „to znamená, že se špatně chová.“
„To je opravdu ono,“ řekla jsem samá radost.
„Vidíš, Moussio,“ pokračoval dědeček, „je třeba si vždy vybrat někoho z dobré rodiny. Jaká rodina, takové děti – jestli je babička nemravná, jestli je matka nemravná, dcera bude taky.“
K mé velké lítosti jsem nemohla nic říci o vévodkyni z Manchesteru.
Vložený list
[Mezi řádky: A přitom by se toho dalo říci.]
Mluvilo se o tom ještě, toto je jen výtah. Pak nějakou dobu před večeří, když jsme se zase sešli u mámy. Mluvilo se o nevím komu, myslím o Botkinově bratrovi.
„Co je v životě muže omluvitelné, není omluvitelné u žen,“ říkala máma.
„To je absurdní, u žen je to stejné jako u mužů – co není hezké, není omluvitelné.“
„Nuže, představ si ženu s Hamiltonovou tváří – je ošklivý a tlustý.“
„Ne, je krásný.“
„A jeho sestra je tak krásná,“ vložila se do hovoru tetička, „a jak se mu podobá.“
„To je pravda,“ řekla jsem přesvědčeně. Posledních několik dní jsem na něj sice nemyslela méně, ale byla jsem aspoň klidnější – a teď ve mně znovu probudili všechny spící vášně!
Vidíte – když jde o toho muže, nevím už, co říkám, nemohu psát, a kdyby tak písmo svou nerovností mohlo vyjádřit mé rozrušení! Přerušuji se každou chvíli, svírám pěsti, potřásám hlavou a jsem v nemožném stavu! Vždyť ho miluji, miluji, miluji, miluji.
Bože můj, cožpak nikdy nebude můj! A budu se takhle trápit navždy?
Čím víc času plyne, tím jsem neklidnější – říkají, že se člověk časem uklidní. Lež! Lež! Výmysl těch, kdo nemilovali.

Poznámky

Pozn. překl.: Patrně černošská služebná; v prosinci 1877 Marie píše: „Vzaly jsme černošku — mám velmi ráda, když mi slouží černoši“ (076/1877-12-14). Viz poznámku u 008/1873-08-31. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „is very wild“. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩