Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle, 21. března 1875

Jdu do kostela s dětmi, oblečenými do šedé jako já.
Přesně ve dvě vycházíme, já, Nadinka a Paul, kterého včera chytili a přivedli z kavárny domů. Hudba začíná až ve tři – ve tři tam jdeme. Séraphine je vedle – poté, co se na mě opakovaně podívala, a protože jsem nemyslela na to ji pozdravit, ptá se mě, jak se daří mámě, a když takto začala, mluvila na mě celou dobu.
Audiffret se procházel sem a tam před veřejným parkem – nedíval se na mě, ale to nic nedokazuje, protože já se taky nedívala na něj. To se musí člověk být na suchu, aby se zabýval takovým buranem! Chudák já. Pak jsme šly do kavárny, kde jsem jedla jako dítě. Když jsme vycházely, Audiffret stál na balkoně Cercle.
Viděla jsem ty slečny v železně šedé tunice, s nimiž ten den, o kterém jsem psala, mluvil ďábel.
Proč nepřichází?
Máme kuchaře, který je obstojný a po Adamovi se zdá výborný.
Už tři dny si přeji mít velké černé oči. Je to nemožné, bohužel! A pomyslet, že můj ničema bratr jich má tak krásných – a v dobrých rukou by tolik posloužily. Když je to nemožné, chci něco jiného: černošku. A černošku budu mít (budou se mi smát, ale nemohu si pomoci: dá-li Bůh).
Reboux mi poslal exkvizitní klobouk ze slámy (tohle je ta Vigierová, která je, na mou věru, dost podobná).
Slaměný klobouk, říkám, s bílými a slaměnými péry a vzadu půlvěnečkem konvalinek. Ten klobouk se dá nosit i pozpátku. Jsem z něj nadšená a nedělám nic jiného, než že si ho nasazuji a sundávám.
[Na příč stránky: V té době jsem byla velmi hezká, tak hezká jsem už nikdy nebyla.]
[Škrtnuto: Pondělí 22. března 1875]
Věděla jsem, že jsem na něco zapomněla. Dnes ráno jsme mluvili o princi z Walesu. Ten okouzlující princ je prý „is very wild" a mluvilo se o jeho eskapádách. Dědeček, který při každé příležitosti nikdy neopomene zmínit vévodu z Hamiltonu – a já ho za to zbožňuji –, říká, že slyšel od jakéhosi francouzského hraběte, se kterým se seznámil v Ženevě za války, že Hamilton nežije dobře se svou ženou. Bylo by lepší, kdyby žil se svou Gioiou, dodal.
— Ne, řekla máma.
— Ne, opakovala jsem.
— Ale bylo by lepší, pokračovala, kdyby se byl oženil se slušnou ženou, protože vskutku, podle toho, co se říká, je to, ale oženil se, protože je z rodiny se styky a protože ho přesvědčila matka.
— Povídá se, že je, nevím, jak přeložit to slovo – wild, tak o ní mluví.
— Nuže, řekl tatínek, to znamená, že se špatně chová.
— To je opravdu ono, řekla jsem samá radost.
— Vidíš, Mussio, pokračoval tatínek, je třeba si vždy vybrat někoho z dobré rodiny. Jaká rodina, takové děti – jestli je babička nemravná, jestli je matka nemravná, dcera bude taky.
K mé velké lítosti jsem nemohla nic říci o vévodkyni z Manchesteru.
[Mezi řádky: A přitom by se toho dalo říci.]
Mluvilo se o tom ještě, toto je jen výtah. Pak nějakou dobu před večeří, když jsme byli opět shromážděni u mámy. Mluvilo se o nevím komu, myslím o Botkinově bratrovi.
— Co je v životě muže omluvitelné, není omluvitelné u žen, říkala máma.
— To je absurdní, to je totéž u žen jako u mužů – co není hezké, není omluvitelné.
— Nuže, představ si ženu s Hamiltonovou tváří – je ošklivý a tlustý.
— Ne, je krásný.
— A jeho sestra je tak krásná, vložila se tetička, a jak se mu podobá.
— To je pravda, řekla jsem přesvědčeně. Posledních několik dní jsem ne snad méně na něj myslela, ale byla aspoň klidnější – a teď mi znovu probudili všechny mé usínající vášně!
Vidíte – když jde o toho muže, nevím už, co říkám, nemůžu psát, a kdyby tak písmo svou nerovností mohlo vyjádřit mé rozrušení! Přerušuji se každou chvíli, svírám pěsti, třesu hlavou a jsem ve stavu nemožném! To proto, že ho miluji, miluji, miluji, miluji.
Bože můj, cožpak nikdy nebude můj! A budu se takhle trápit navždy?
Čím víc času plyne, tím víc se bouřím – říkají, že se člověk časem uklidní. Lež! Lež! Výmysl těch, kdo nemilovali.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „is very wild" – je velmi divoký, nevázaný. ↩