Pondělí, 22. března 1875

Myslím, že se zbláznním, modlím se k Bohu, ale v nic nedoufám, už nevěřím. Jsem víc než nešťastná.
Dříve jsem neměla nic, teď nemám o nic víc. Ale dříve jsem věřila v Boha a teď už nevěřím. Hrůza! Věřím, ale On mě neslyší. Opustil mě, zkouší mě. Nejsem Job – reptám, bouřím se, křičím, pláču, rouhám se!
Šťastní pohané, kteří se mohli obracet k více božstvům – opuštěni jedněmi, obraceli se k jiným. Já mám jen jednoho Boha a ten mě opouští.
Cožpak mě přestane slyšet? Opustí mě [Škrtnuto: navždy] navždy! Bláznivá – říkám opustí mě. Už mě opustil.
Démon zla mi našeptává vzpouru, Bůh mě chce zkoušet, ale nemám sílu, pláču a zoufám si! Šťastní ti, jimž není šestnáct, mají čas. Aniž jsem si toho všimla, stala jsem se slečnou. Proč?
Proč je mi dáno tolik chápat? A tolik toužit. Proč nejsem kus masa jako Dina – proč? Když nejsem nic, když není pravděpodobné, že se stanu tím, čím chci být, když se ode mne Bůh odvrací a dovoluje, abych o Něm pochybovala – proč mi dal rozum, ctižádost, žízeň po slávě?
Proč mě nestvořil jako ostatní, když hnijem ve stínu!
Nejsem hodna – byli Alkibiades, Alexandr, Caesar hodni?
Byli to výstředníci, ctižádostivci, lidé dychtící po popularitě, po slávě – jako já!
Ti měli příležitosti – ale co mohu já. Když v našem bídném století i za nejmenší věc po vás hodí kamenem.
Oblékat se lépe než ostatní je důvodem k hánění. Co mohu! Bože, vnukni mi.
Můj hlas, zpěv, to je jen pomíjivá sláva. Je mi šestnáct, čas letí, a jak řekl nevím už kdo: okamžik, v němž píšu, je ode mě už daleko.
Jsem jako Caesar, který plakal, když se díval na sochu Alexandrovu, protože v jeho věku už byl velký – a on ještě ne.
Ó ctižádosti, trýzni jedněch, nejvyšší blaženosti druhých. Proklínám se a blahopřeji si, že jsem tím, čím jsem. V mém věku bych chtěla být. Kdoví, budu vůbec kdy.
Zemřu, nebo dospěji k cíli.
Nemám nic pro sebe a vše proti sobě.
Nemám to štěstí být ničím – jsem dost na to, abych nemohla být víc.
Ach! Kdybych neměla co ztratit!
Mám velkou krásu těla, slušnou tváří a dost vědomostí na to, abych věděla, kolik bych jich ještě potřebovala. Jsem z ctižádosti stvořena.
To stačí, abych se zřítila do nicoty, nebo se vznesla až do nebe.
Nebudu mít ani jedno, ani druhé – budu mít průměrnost.
Miluji svou matku a věřím, že miluji jednoho muže. Ale láska je pro mě jen příslušenství, rozmar, zábava, a obětuji ji, ať je jakkoli, ctižádosti.
Provdat se za Rusa, ó výsměchu! Dělat děti a mít šťastné stáří. Každá ženština to může udělat.
Jediný prostředek, jímž se mohu dostat odtud, kde jsem, je bohatství. Nikdy nebylo oslnivé slávy bez zlata.
Chudí lidé jsou lidé počestní, často ctění, ještě častěji přehlížení.
To není to, co potřebuji, ne proto jsem se narodila. Je nemožné, aby mě Bůh stvořil nadarmo, aby mi dal rozum a tu obrovskou, nezměřitelnou, neslýchanou marnivost, tu žízeň po rozruchu a lesku – nadarmo.
Budu tedy jednoho dne – ale kdy, ale čím? A jestli ne. Nemožné, pravím, nemožné – Bůh mě vidí. Slyší mě, vyslyší mě.
Však uvidíte, že se zítra budu procházet po Promenádě Angličanů a nebudu se zabývat ničím než Audiffretem nebo Prodgersovou. Jak jsem velká a jak jsem malá!
Jsem-li malá, pak proto, že jsem příliš velká.
Stoupám až ke hvězdám a padám mezi Durandy a Vigiery. Nemůže tato směsice velikosti a malosti přinést neobyčejný účinek? A přece. Bože Všemohoucí, sejmi ze mě pochybnost, dovol mi doufat a věřit v Tebe.
Neopouštěj svého Alkibiada v sukních!