Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota, 27. února 1875

Chtěla jsem jet do San Rema, ale tetička, která se vrátila včera večer, se mě od rána desetkrát zeptala, jestli jedu, ačkoli jsem od rána říkala, že ano – to mě rozčílilo a nejedu.
Nebe se rozjasní a jdu ven – opravdu, místo jara máme podzim, jak to mám ráda, chybí jen Blackprince a jeho psi.
Za chvíli si vyzvednu Nadinku, ale kolem Cercle zahlédnu kupé Terffiduy.
— Nadinko, chceš jíst?
— Ano.
— Pojďme sem. — Dobře. (Modré šaty a kabátek, šedý klobouk, dobře.) Pod galerií byl dav lidí, mezi nimi Manara, ten italský ničema, a Terffidua. Nadinka je velice pobouřená, že se na nás tolik dívá ta lůza – ne na Manaru zvláště, ale na veškerou lůzu obecně. Zatímco jsme jedly, Manara přišel zaklepat na okno, aby přivolal slečnu od pultu – dost svérázný způsob volání, neboť vedle okna byly dveře –, ale protože na to volání nikdo nepřišel, přišel ke dveřím s Terffiduou a dalším. Bídný Itale, za ty své drzé manýry mi zaplatíš! Déšť se rozpoutá znovu zuřivě a jedeme k Tour Magnan, jakési ville, kde prý je nějaká chůva, a Nadinka jednu hledá.
Pak s Alexandrem a Julií k Manbymu, Platonovi atd. Několik minut před večeří mě přepadne vzpomínka na vévodu, která mě přinutí opřít se o velké zrcadlo a zavřít oči. Po návratu z pavilonu si místo županu na psaní a čaj, jak mám ve zvyku, sednu na postel, aniž bych sundala šedou mantilu, se kterou přecházím dvůr, a pláču, ale tiše a blaženě.
[Poznámka: 13. prosince 1872, červenec 1872 – Oči zavřené, protože pak ho vidím lépe. Takže je to tedy pravda, není to představivost, nevymyslela jsem si to, nevyrobila? Čím více času plyne, tím více se o tom přesvědčuji. Je to zvláštní, přesto, zvláštní, protože je to poprvé. To existuje, to nebo něco jiného, neboť cítím cosi nového, sladkého, smutného, pak chvílemi zuřivého, bolestného, nevysvětlitelného. Jsem taková, když myslím na toho muže, ne na jinou osobu, tedy je to on.
Jsem silná a hrdá, protože nosím v sobě svou lásku, skrytou přede všemi, ale je vpravdě má a střežím ji.
Silná a hrdá, ale i slabá a ponížená. Já – milovat jako první, já – toužit po muži, já – přiznat takovou nízkost!
Cožpak jsem ho viděla a milovala, abych ho už nikdy nespatřila a aby se nikdy nic nedozvěděl? Cožpak bych tři roky dnem i nocí myslela na něj – nadarmo?
Cožpak se to nikdy nedozví, cožpak mě jednoho dne nebude milovat? Cožpak bych se ponížila – nadarmo?
Cožpak mi Bůh dal toto krásné tělo, tu hezkou tvář, tuto bílou pleť, růžové a svěží tváře, ty rumělkové rty a ty zlaté vlasy, abych se takto ztratila v temnotě? Ó! ne, ne, rozhodně ne – Bůh nic nedělá nadarmo! A co kdyby mě takovou stvořil, aby mě potrestal trýzněním?
Co kdyby mi dovolil věřit ve svou cenu, abych byla nešťastná?
Neboť trest jsem si dobře zasloužila, bývala jsem a jsem svéhlavá, povýšená; jednala jsem jako s rovnými s dědečkem, s matkou, s tetičkou, a jako s podřadnými se vším ostatním. Jsem marnivá a dychtivá po nádheře, po slávě!
Ale nejsem zlá, Bože můj, neohrožuji služebnictvo ani chudé. Dávám, když mohu.
Přísahám, a ostatně přísahat nepotřebuji, Bůh dobře ví, že říkám pravdu – přísahám, že jsem nikdy neublížila s rozmyslem, že jsem nikdy nikoho nechtěla ponížit, že jsem nikdy nedala pocítit ani vychovatelce, ani nikomu závislému jeho méněcennost, což by bylo tak kruté, že jsem nikdy nebila psy – ach, lžu, lžu, několikrát, zuřivá, jsem chodila konejšit svůj hněv ranami do mého ubohého Pratera – ale zato nikdy netýrám toulavé psy, naopak. Co ještě mohu říct na svou obhajobu.
Bože můj, chvílemi jsem prchlivá, ale nejsem zlá – vytýkala jsem mnohokrát Dině a jiným jejich nevědomost, ale jen když mě rozčilovali tím, že mi chtěli dokazovat věci, které neznali. Prosím Vás velmi pokorně za odpuštění, ó můj Bože, za všechny mé chyby úmyslné i neúmyslné – odpusťte mi tedy, Velký Bože, buďte milostivý.
Potrestáte mě tedy, Pane, a necháte mě trpět? Neboť mám to zadostiučinění, že mohu říci, že trpím a............z lásky. Ale ne – nebylo příkladu, že by člověk miloval, aniž by se ta milovaná osoba dříve či později dozvěděla, a přece – kdyby na mě nikdy nepomyslel, měla bych odvahu říci... ach ne, ne!
Ale co je láska? Ach! To je právě to. Každý to říká, nikdo to neví. Dali tomu podivnému pocitu jméno, jako dali jméno fluid nesporné, ale nepochopitelné síle elektřiny – elektřiny, z níž udělali vědu, aniž by vůbec věděli, co to je, kterou vysvětlují aforismy, domněnkami, výmysly. Vysvětlovat věc, které nerozumíme – k tomu je třeba být učencem, aby se člověk dopustil takové obludnosti.
Ale neříkají snad všichni ti učenci, všichni ti filozofové každou chvíli takové vznešené obludnosti, a nejsou snad hlupáci přemírou vědění a ducha?
Když čtu pasáže těch starých mudrců, těch slavných filozofů, nacházím čtvrtinu pravdy a zdravého rozumu a tři čtvrtiny nesmyslů a planého žvanění. Kolik jich vysvětlovalo lásku – jedni hrubě a materiálně, druzí hloupě, a je to přirozené, jak chtít vysvětlit, čemu nerozumíme? To existuje nepopiratelně, jako ohnivé koule, ale – ale co to je? Tady je třeba se zastavit, připustit existenci a vzdát se vysvětlování nevysvětlitelného.
Důkazem, že existují věci nad lidský rozum, na úrovni pouze rozumu Božího, je, že Adam a Eva byli vyhnáni z Ráje za to, že chtěli příliš mnoho vědět.]