Pátek, 26. února 1875

Přijde Markevič, vedu ho na jídlo k Rumpelmayerovi. Procházím se sama aspoň hodinu, během které nikoho nepotkám, ale najednou si vzpomenu, že místo o Gioii, jako předešlé noci, jsem se zdálo o vévodovi z Hamiltonu – stál přede mnou, nemohla jsem promluvit, konečně po velkém úsilí se mi podařilo vyslovit: Monseigneur, ale tak zřetelně, že kdyby tetička byla doma, jistě by mě slyšela. A to bylo vše.
Pak vidím Terffiduu (Audiffret pozpátku) v kupé – když se naše kočáry míjely, vystrčil nos z okénka; sotva, nebo spíše ještě dříve, než mě nemohl vidět, se usmívám, nevím příliš proč, stahujíc se do hloubi landau. Při večeři Alexandre vypráví anekdoty všeho druhu o procesu. Skoro mě uklidnil. Jméno Babaninových od odjezdu Georgese, už pět let, znovu získalo svůj dávný lesk, proces nedělá velký hluk, a teď, když máme výslechový protokol, bude ukončen – je devadesát devět šancí na výhru proti jedné na prohru. Podle toho, co jsem slyšela a pochopila, je to pravda. Koneckonců, když Alexandre může spravovat všechen náš majetek a při tom nezapomíná na sebe, není na tom velké zlo; každý správce by dělal totéž a je lepší, když nic neuniká z rodiny.

Poznámky

Pozn. překl.: „Monseigneur" – Vaše Výsosti; Marie oslovuje vévodu ve snu nahlas tímto formálním oslovením.