Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 3. února 1875

Cítím se unavená. Trochu mě bolí hlava.
K páté hodině jdu na karnevalový výbor vyzvednout vstupenky na tribunu u prefektury; starosta, který zná mámu, mě dovedl k těm dveřím, otevřel je a řekl:
— Zde je dáma, která si přeje lístky. — Ale jaké bylo mé překvapení, když jsem místo prostého prodavače uviděla celý bataklán Nice: d'Aspremonta, Grose, Saëtona, Danise atd.
Všichni vstali překotně a naráz se mě ptali, co si přeji. Já jim zase všem naráz odpověděla, že si přeji lístky na tribunu u prefektury. Žádné nebyly a já jsem se chystala odejít s tím, že se musím zeptat někoho, jestli by chtěl místa v poslední řadě. D'Aspremont mě tu požádal o jméno, aby mi lístky mohl poslat, kdybych je chtěla. — To není třeba, já znám slečnino jméno, přerušil ho Saëtone.
Podívala jsem se na něj, jako bych říkala: Ach! Ty znáš mé jméno? — a odešla, doprovázena tímto Vulkánem.
To, že jsem promluvila se všemi těmi lidmi, které tak dlouho vídám a kteří mi připadali jako neživé bytosti, s nimiž nelze promluvit, mi přišlo tak podivné, že jsem nemohla nebýt trochu oživená. Za půl hodiny se vracím a žádám ony lístky, říkajíc, že jsem právě potkala tu osobu a že souhlasí. Přistrčí mi křeslo a d'Aspremont si sedne vedle mě, ukazuje mi plány, vysvětluje, pak začne popisovat, jak to bude, že dnes večer je ples v Méditerranée a zítra maškarní ples v Italském divadle, naprosto slušný, že tam jde celá společnost, že dámy sundají kapuce —
— Ano, řekl živě Danis s gestem, jako by sundával kapuci.
— Ano, opakoval Gros svým raubířským způsobem, sundají se kapuce,
— Ano, zopakoval jako poslední ozvěna Saëtone. Pak se mě d'Aspremont zeptal, zda jdu na ples; odpověděla jsem, že moje matka je nemocná a že ještě nevycházím do společnosti. Ach! Je-li tomu tak, zvolal, a totéž echo kapuce se opakovalo.
Velmi toho lituje, neboť, říkal, je vzácné, aby se konal maškarní ples tak slušný, že tam dámy mohou jít. Stále jsem čekala na své lístky, zatímco mě d'Aspremont bavil, Danis stál docela blízko, poskakoval, rozhlížel se a co chvíli vložil slovo, a vypadal, jako by chtěl vyskočit sám ze sebe. Gros si hrál s Praterem a Saëtone si šel sednout dozadu ke vstupenkami, aniž by je ovšem sebemíň hledal.
Přestala jsem mluvit a pozorovala,
— Tak co, drahý příteli, lístky! zvolal d'Aspremont. Ach!
— Je pravda, řekl Saëtone, tady jsou. Platím a Danis mi rozmění stofrankovku; vstávám. Všichni ti lidé rychle vstávají a d'Aspremont mě doprovází ven.
Tak či tak, jsou dobře vychovaní a zdvořilí, nečekala jsem, že je tak najdu.
Zapomínám říci to hlavní, totiž že už nebylo volné místo, ale udělali je pro mě. Je to jisté, pane, že budeme mít židle?
— Ó! Ano, židle budou, za to ručím, nechám je tam sám postavit, odpověděl d'Aspremont. Vždy máme židle pro dámy, myslím, že to ujištění je naprosto závazné, a jestli nedodrží slovo, budu reklamovat své židle uprostřed karnevalu, na Tribuně.
Když jsem to vyprávěla, máma byla velmi spokojená, že jsem získala to, co se odmítlo všem ostatním; Pelikán žádal o místa a odmítli mu je.
Vidět lidi z vyšší společnosti (ubozí lidé, ubohá společnost Nice) je pro mě totéž co nadechnout se kyslíku po zavření v divadelním sále.
Bolí mě hlava a lehám si velmi unavená.
Zapomínám říci, že na Promenádě jsem viděla Johnstona, jak sedí se svým přítelem na lavičce na Promenádě a kouří jako švec. Přiznávám, že dnes mi připadal dost obyčejný a že dnes nejsem tolik zamilovaná, spíše naopak.
Chtěla bych ho znovu vidět, abych se ujistila. Ve dnech dostihů mi připadal nádherný, a od té doby každým dnem klesá — ubohá já, myslela jsem, že najdu rozptýlení.
Podíval se mi přímo do tváře, a protože jsem mluvila s Marií, Olgou a Cimou a dívala se do ulice, stalo se, že jsem ho zahlédla neočekávaně, udělala jsem lehký pohyb vzad, nepostřehnutelný, a pokračovala ve větě, aniž bych se na něj dívala déle, aniž bych se odvracela, jen jsem dál [Škrtnuto: pozorovala] zkoumala kolemjdoucí, jak kočár postupoval vpřed.