Úterý 2. února 1875

Mám svou první anglickou procházku s jakousi mladou hlupačkou, která bude chodit třikrát týdně.
Cítím se ještě nešťastnější než včera, a sotva usednu k pianu, pláču jako šílenkyně, kterou jsem.
Ježíši! Vy jste byl na zemi, Vy jste ráčil přijmout lidskou podobu, a ve své hlouposti si myslím, že budete shovívavější, že budete mít slitování a že se budete za mne modlit k Našemu Otci, za tu ubohou duši v trápení, jež se klaní ve své nicotnosti před Vámi!
A Vy, Panno Maria, ochraňujte mě a dejte mi žít, ach! ale dejte mi žít, ve jménu Božím, Vašeho božského Syna! Slitujte se nad mou bídou, odpusťte mi a modlete se za mne k Bohu!