Pondělí 1. února 1875

V deset hodin procházka se Sabatinim (šedé, dobře), je horko, ďábel tu není, nudím se.
Tu a tam zachytím při průchodu: hezká maličká, nebo: vypadá velmi slušně, nebo nějaká Angličanka s nohama jako loďky: ach, podívejte se na ty podpatky!
Dnes ráno jsem Nice milovala; teď ji nenávidím! Ne kvůli ní samé, ale kvůli svému neštěstí!
Ó náš život, náš život!
Myslí si snad někdo, že proto, že jsem si nějaký čas nestěžovala, jsem byla klidná, netrpěla jsem? Ale jděte! Oplakávám snad smrt nebo odjezd, které jednou přijdou a zanechají jen lítost, jež postupně slábne? Ne, je to neštěstí ustavičné, stále stejné, všude totéž, zvlášť tam, kde jsou ostatní šťastní a veselí! Psi nad psy!
De Mouzayová a její sestřenice nás navštíví. A ten způsob, jakým je dům veden, nebo lépe řečeno, není vůbec veden!
Nepořádek, nekázní služebnictvo! Jídelna v pavilónu plná psů, žádné koberce, žádné záclony, žádný nábytek.
Ubohé přízemí domu, stále nedotčené a prázdné. Já nemám pokoj, jediná služebná pro nás čtyři.
Fortuné, z něhož by se dala udělat ozdoba, špinavě oblečený a pobíhající sem a tam, zahrada nedodělána, rozklátaná zeď místo mříže a kousek mřížoví místo brány. Obě cypřišové terasy v rozvalinách a vstup z rue de France.
Za veškeré služebnictvo Arthur, který by při dobrém vedení vypadal dobře, sloužil v dobrých domech, ale zde špatně; Martin zahradník, Adam kuchař a Fortuné běžec či poskok či flákač či dělník či poslíček čili čert ví co.
Nemluvím o Trifonovi, který patří celý tatínkovi, ale slouží i nám.
Toto jsou útrapy, které mě trápí, a k tomu přidejte nevidět nikoho, být považováni za morové nákazy, nebo téměř, a zbožňovat společnost, luxus, a vůbec všechno, všechno, co zbožňuji, co tvoří můj život, mé srdce, mé štěstí, to všechno, co nemám, co mohu mít jen zázrakem, a zázraky se nedějí pro ubožáky, jako jsem já! Přidejte si to vše a postavte se na mé místo!
Ach! Bože můj! Bože, odpusť mi a zachraň mě!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „oh I look at the heels of these boots I —"