Středa 20. ledna 1875

Přinesli mi šaty, všechny jsou naprosto rozkošné.
Po mnohých útrapách mi tetička vzala lóži v Nové opeře, číslo 16 ve druhém patře. Můj účes a nové bílé šaty, dlouhé, z bílého hladkého taftu, živůtek přiléhavý a dlouhý, po straně almužnice z bílé výšivky, dlouhé bílé rukavice, žádné šperky, účes moc sluší, ale zpředu — ujde to.
Nebudu budovu popisovat, je nádherná, ale umím si představit lepší a mám ráda něco většího, majestátnějšího.
Rozměry je to velké, ale charakterem skoro malé.
O společnosti také neřeknu nic, nikoho neznám a bez kukátka jsem nemohla pořádně vidět, sál byl plný a dámy měly hluboké výstřihy, ale róby byly velmi obyčejné nebo povadlé.
Šly jsme se podívat do foyer, procházela jsem se velice majestátně ve svých dlouhých šatech, svých prvních dlouhých šatech, a přesto jsem byla úplně ve své kůži, a vlečka mě zdaleka neuváděla do rozpaků, naopak se mi líbila, a právě s vlečkou se cítím skutečně dobře; nic ošklivějšího večer než ty šaty ani dlouhé ani krátké, než ta stvoření, která už nejsou děti a ještě nejsou slečny.
Hodně se na mě dívali, jsem osoba, které si všude všimnou, nechlubím se, protože to není mou zásluhou, ale tím, co ze mě učinil Bůh.
Dávali „Židovku“ se Straussovou, inscenace je velkolepá, jeviště je tak obrovské, že herci vypadají jako mouchy a ani patnáct koní jej nedokázalo zaplnit.
Při odchodu jsme nenašly žádný kočár a po tom, co jsme dlouho čekaly, nevím na co, a během toho dlouhého čekání tetička dělala takové obličeje, že se na ni lidé dívali, šly jsme pěšky, já zuřivá, ach! ale zuřivá, za dvě minuty jsme si vzaly kočár a jakmile jsme byly uvnitř, mlátila jsem pěstí do boku tetičky, která byla opravdu k nevydržení, a ona, což je naprosto přirozené, vyskočila ven a šla pěšky, zatímco já jsem pokračovala v kočáře.
Není to obludné!
Ale vztek mě ještě nepřešel, pustila jsem se do čtení a četla až do tří hodin ráno, usnula jsem ve čtyři a probudila se nazítří ve čtyři odpoledne.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „La Juive“. ↩