Pondělí 28. prosince 1874

Konečně jsem šla do kostela, s Dinou (bílé šaty).
S nikým jsem nemluvila kromě Woermana, který se ptal na mámino zdraví.
Je chladno a šedivo, prach a vítr, jako v březnu. Jsem čím dál nahatější, ze slušného mi zbývá jen „saténový kostým, který mi dal Pánbůh".
Na koncertě s Florence a Dinou. Smály jsme se, ta malá není příliš sklíčená a volně mluví o všem možném. To nejhorší na celé situaci je, že nemám co na sebe.
Večer přichází můj přeuctěný strýček Georges. Nu a – kdo by tomu věřil, líbím se tomu člověku.
Začne se mluvit o obchodních záležitostech, skončí se bouří, neboť na každé mé slovo spustil sto nářků doprovázených řevem.
Jen hrob napraví hrbáče, říká se v Rusku.
Já ale nejsem hrob, a tudíž nemohu ty lidi napravit, ale proto jim nechci nic zlého, naopak.