Čtvrtek 18. prosince 1874

Vlčí mráz; s Florence jsme se procházely, zahalené do krásné kožešiny z polární lišky. Enoteas a Terffidua (Saëtone a Audiffret pozpátku) se procházejí, pak nás rychle jako blesk minuli Lewin a Clémentine. Jen aby ta potvora nerozbila to manželství.
Daly jsme si horkou čokoládu v klubu Méditerranée u Rumpelmayera.
Paul, ten nešťastný ztracenec, se téměř neukazuje; tráví život uprostřed toho nejhoršího, v klubech pro služebnictvo, v putykách atd. atd. Všude si půjčuje peníze, dělá dluhy. Po událostech v Ostende – co se dalo čekat? Má matka zkusila vše – hněv, toleranci, něžnost, přísnost; zapomněla na jednu věc, jedinou, co by ho snad mohla zachránit – pevnost! Tu nemá, ale to není její vina. Ten chlapec je natolik zkažený a neřestný, že ho – a nás s ním – může zachránit jedině jeho smrt. Když s ním matka mluví, nevěnuje jejím slovům žádnou pozornost, jako by byl hluchý nebo jako by se ho ty výčitky netýkaly. Takové zatvrzení, taková zkaženost v tak mladé bytosti – to je pobuřující a děsivé!
Všichni budou obviňovat matku – a co zmůže s tím netvorem!
Z Hactiovy školy v Ženevě, školy velmi proslulé, ho musela vzít; umístila ho u Washe, odtud ho rovněž vzala, protože si ho tam nechtěli nechat; v lyceu, státním ústavu, seriózním a klasickém, se stalo totéž. Nakonec se ta ubohá matka rozhodla ponechat si ho doma, připravit ho na univerzitu; zavolala ho a mluvila s ním laskavě, prosila ho, aby se polepšil, plakala; on plakal taky, pokrytec! – ale nedal na výborné důvody, které mu předkládala. Vzala ho na cestu v naději, že vzdálen od Nice, od špatné společnosti, do níž upadl, že blízko ní se polepší – a v Ostende dokázal, jak moc se polepšil. [Mezi řádky: Pyšný vévoda] Chtěla ho odvézt do Německa a umístit v přísné škole, ale neměla peníze a musela ho dovézt zpět do Nice, kde se dozvěděla o Emilově smrti; ta smrt jí hluboce otřásla, zavolala znovu Paula, který plakal a prosil ji, aby ho nechala u sebe, a sliboval, že se bude dobře chovat; měla slabost povolit a uvěřila mu.
Ani se nedá vyslovit, jak je neřestný! Když s ním mluvila o Ostende, ani v nejmenším se nerozrušil a zachoval si příšerně lhostejný výraz.
on má Ale takové zatvrzení nemůže existovat, myslela jsem si často; a přece existuje, vím to a nemohu tomu věřit. Mé srdce není dost kalené v lidských neřestech, aby připustilo podobné takové hrůzy!
Dnes přišel policista a ptal se po něm, ale nikdo neví, kde je – ví to vůbec někdy někdo? Co mohl provést? Snad kradl. Ach, jak je mi bolestné vědět, že ten tvor je můj bratr! Jeho neřesti nemohou dále růst, anebo nemůže dále žít, neboť budou-li přibývat s věkem, bude to netvor, jakého si nelze ani představit, netvor, jaký nemůže existovat, netvor, jaký nikdy na zemi nebyl. Nyní má všechny neřesti, jaké člověk může mít – ach, zapomínám na vraždu... Jen ta mu ještě chybí. Ale ne, vrahem nebude; k zabíjení je přece jen třeba jisté velikosti duše – on je příliš hnusný, příliš nízký, příliš špinavý. Shnije ve své bídě.

Pátek 18. prosince 1874

„Nečistota: veřejné pohrdání, hanba v rodině,“ praví la véritable clef des songes od Lucimia.
Sen, který se mi zdál minulý pátek, se splnil záhy, jak hned uvidíme. Dnes ráno, když jsem nechávala skákat Victora, to krásné a hodné zvíře, dala mi matka dopis s tím, abych si ho šla přečíst k sobě a přinesla jí ho zpět.
Zde je, přibližně přesná:
Paní Naděždo Stěpanovno, po zralé úvaze jsem usoudila.
Ne, nepamatuji si dost, abych ho opsala. ta v něm V tom dopise stojí, že si po úvaze myslí (kdo ona? ještě jsem to neřekla), rozhodla se, že za nic na světě nepovede své děti do domu, kde mladé dívky chodí k herním stolům, že po stránce výchovy by se nikdy neshodla s paní Romanoffovou, jíž je dopis adresován, a že je lépe se rozejít, neboť není nic nepříjemnějšího než nucené styky. Že nekonečně lituje, protože Marie je žena okouzlující, sympatická a laskavá – ale bohužel! Proč tak slabá matka!
Podepsáno Julie Howardová.
Rozhořčená a rudá hněvem jsem nechtěla dát nic najevo; změnila jsem výraz, nakolik to šlo, vrátila se a dopis odevzdala. Na tento dopis teta odpověděla:
Sama jste si musela všimnout, že naše vztahy jsou zcela jiné, než byly dříve, v důsledku jistých řečí, jež ke mně došly. Neprávem pomlouváte naše dívky, které jezdily do Monaka stejně často jako vaše, a ne častěji. Co se týče výchovy dětí a mladých dívek, naše způsoby se skutečně zcela liší. Pro mne, jako pro každou řádnou a čestnou ženu, je jméno mladé dívky posvátné, zatímco vy se tak lehkovážně odhodláváte pomlouvat děti.
Naděžda Romanoffová. Připravena vám posloužit.
Dopis, který obdivuji a respektuji.
A jak na mě ta příhoda zapůsobila? Co k tomu říci? Skoro jsem to čekala, protože mě naše postavení tak trápí, že už čekám jen urážky; ale pobuřuje mě hanebnost té pomluvy! Kdypak, Panebože, jezdím do Monte Carla? V den střelby nebo iluminace – a iluminace je jen jednou za rok. Všechny dívky v Nice tam jezdí stejně jako já. Fuj! Snížím se k ospravedlňování, když nejsem vinna? Ne – hnusné a zbabělé, zvláště od matky, je vzít si za záminku dítě, mladou dívku, a pomlouvat ji dřív, než se ví, co je zač! Neboť vážně – nemůže přece věřit tomu, co říká. Věc pochází od mé tety Tutcheffové a od Boutowské, ženy zkažené jako málokterá, a od Hélène, protože od minulého roku mi závidí, a to tak okatě, že jsem si toho nemohla nevšimnout. A je proč! Je ctižádostivá, vychytralá. Když jsme tu rodinu poznali, Hélène, a tím spíš Lise, neměly nejmenší ponětí o způsobech a eleganci; napodobovaly mě a postupně se oblékaly úpravněji, nechaly si ušít spoustu hedvábných šatů, klobouky s péry atd. – tehdy Hélène proměnila obdiv v závist a zatímco mě stále napodobovala, tvářila se, že si o sobě myslí víc. Čím víc se strojila, tím méně se jí to dařilo; já jsem nikdy neměla mnoho šatů, ale byla jsem vždy dobře oblečená, zvláště od té doby, co mě slečna de Galve naučila, v čem je prostota. Na matiné, které pořádali, jsem byla ze všech nejlépe oblečená; tehdy paní Bariakinská řekla:
„Kdo je to dítě, tak vybrané a způsobné?“
A ještě na vlastní uši jsem slyšela jinou, nebo tutéž, říci:
„Jaká okouzlující dívka.“
Právě na tom matiné, jehož jsem se účastnila jako malá dívka a protože to bylo u přátel, se mi Woerman naoko dvořil.
Konečně je spokojená, neboť na jejich úterním matiné bude bezpochyby nejlépe oblečená – při té ubohé společnosti, kterou tam budou mít.
Vyjela jsem kočárem a viděla Lambertyeho; ani mě to nepřekvapilo a dívala jsem se na něho jako na Saëtona. Procházela jsem se se Sabatiniovou. Coplandová, neboli Plantusová, mě za každou cenu chtěla vzít podívat se na nevím jaké luční květiny, ale zbavila jsem se jí, díky Bohu. Takříkajíc stavím své jazyky na odiv – když mě několik lidí slyšelo mluvit italsky, pak anglicky, pak francouzsky a konečně rusky, tvářili se překvapeně, že mě pokaždé slyší mluvit jiným jazykem.
Nekřičím, ale Promenáda není tak široká, a když jde člověk kolem, zachytí pár slov – dost na to, aby poznal, jakým jazykem se mluví, zvláště když naslouchá.
Mám to štěstí, že mluvím čtyřmi živými jazyky a studuji jeden mrtvý, latinu, kterou s pomocí Boží budu mluvit, protože ji studuji s láskou a připadá mi nejkrásnější ze všech.
Zatímco mě Coplandová oslovovala, viděla jsem všechny Galveovy – to jsou aspoň slušní lidé.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „Duk superbus“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „policeman“. ↩
Pozn. překl.: Název snáře („Pravý klíč ke snům“), viz poznámka u 027.0232. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále španělsky: „Gracias a Dios“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „con amore“. ↩