Středa 17. prosince 1874

Když jsem se vrátila z procházky, dozvěděla jsem se, že tu právě byla Markevitchová, která šla od paní Howardové; ta ji pozvala na matiné, které pořádá v úterý.
„Vidíte, nešly jste k ní, a tak vás nepozve,“ řekla jsem. „To bude svátek pro Markevitchovou a pro Pattona!“ dodala jsem. Říkala jsem to a přitom si myslela, že návštěva by na tom nic nezměnila.
Máma a teta mohly jít dnes, protože paní Howardová jim složila návštěvu v předminulé úterý, před týdnem; nechaly by paní Howardovou čekat, jako ona čekat nechala je, a bylo by vyrovnáno. Ale matka je nemocná a teta tam jít nechce, když vidí, jak chladní jsou ti fabrikanti papíru, a má pravdu. U všech všudy! Nemáme si co vyčítat, jsme čestní a, a čistí! K čertu! Má člověk vyhledávat protivné měšťáky, když se tváří kysele? Ach, kdybychom udělaly něco špatného, kdybychom byly vinny, to by bylo něco jiného, ale časem a hlavně s pomocí Boží zvítězíme, a pak si oddychnu! A že to potřebuji! Nikdo neuvěří, ale přísahám, že za celý den sotva najdu minutu, kdy bych nevzdychala. Při probuzení, při lekcích, u klavíru, zvláště u klavíru, u stolu, večer, v divadle, na ulici, při uléhání a někdy i ve snu – všude se trápím! Mám chuť jít prosit mámu a tetu, ať odtud odjedeme, a oznámit jim, že příliš trpím, že se bojím, aby mi to neustálé trápení neopotřebovalo tělo, jako mi opotřebovalo ducha.
Zdá se mi, že své nesnáze a starosti nevysvětluji dost, jako se mi zdávalo, že jsem nikdy dost neřekla, jak miluji vévodu z Hamiltonu.
Můj žal totiž není neštěstí, které přijde jednou a člověk je oplakává – celý můj život je nyní žalem; každá hodina, každá minuta je plná mrzutosti, raněné hrdosti, urážek!
Není to jako strašný úder hromu, který vyděsí děsí – je to jako příšerný a neustálý hluk; člověk utíká a on ho pronásleduje! Je ve vás samých a člověk nemůže utéct sám sobě. Nedokázala jsem zadržet slzy od pěti do sedmi a teď jsem přestala, ale jsem zlomená a nešťastná! Oči mám unavené, ztratila jsem veškerou sílu!
Veliký Bože, stěžuji si, ale neobviňuji Tě! Chceš, abych nyní trpěla, a já trpím, ale dovol mi, abych si stěžovala – nemysli si, že je to stížnost reptání proti Tvé vůli; jen mi to ulevuje od bolesti; ostatně neříkám nic nahlas, jen píšu.
Máma a teta přede mnou už nemluví o nikom ze společnosti; jakmile totiž uslyším mluvit o svém trápení, vybuchnu – odejdu nebo pláču.
Ach, kdyby ten proces konečně skončil!
Brzy odjedeme. Do Nice se vrátíme teprve za dva roky a půl, tedy v zimě 1876-77; za tu dobu se bude stavět, za tu dobu snad ta věc skončí, za tu dobu – kdo ví – snad už nebudu potřebovat ten niceský svět, snad mě někdo vysvobodí a dá mi postavení. Bída nad bídami! Ubožačka, to jsem já! Ó, nemohu snést tu nutnost závislosti. A musí to být.
Jindřich IV. vytrpěl mnoho, než se stal králem Francie, mnohá ponížení. I já budu jednat jako on – přes toto předsevzetí se má pýcha bouří, a je zvláštní, jak zuřím dnes večer nad tím, že se mohu pozvednout jen díky manželovi, že mu musím dlužit všechno, že od něho mám mít všechno!
Ale dá-li mi to pocítit – na Mariino slovo! – ukážu, čeho jsem schopna!
Ach, kdyby to mělo být dnes večer, nebyla bych schopna skoro ničeho – chci jen ulehnout a spát, hlavně spát a zapomenout.
Čekejme, čekejme, čekejme ještě. Bůh je veliký!