❦
Středa 17. prosince 1874
Mercredi, 17 décembre 1874
Když jsem se vrátila z procházky, dozvěděla jsem se, že tu právě byla Markevitchová, která šla od paní Howardové; ta ji pozvala na matiné, které pořádá v úterý.
De retour de ma promenade j’appris que Markevitch sort d’ici venant de chez Mme Howard, que celle-ci l’invita à la matinée qu’elle donne mardi.
„Vidíte, nešly jste k ní, a tak vás nepozve,“ řekla jsem. „To bude svátek pro Markevitchovou a pro Pattona!“ dodala jsem. Říkala jsem to a přitom si myslela, že návštěva by na tom nic nezměnila.
Voyez, vous n’êtes pas allées chez elle et vous ne serez pas invitées, dis-je. Ce sera une fête pour Markevitch et pour Patton ! ajoutai-je. Je disais cela tout en pensant que la visite n’y ferait rien.
Máma a teta mohly jít dnes, protože paní Howardová jim složila návštěvu v předminulé úterý, před týdnem; nechaly by paní Howardovou čekat, jako ona čekat nechala je, a bylo by vyrovnáno. Ale matka je nemocná a teta tam jít nechce, když vidí, jak chladní jsou ti fabrikanti papíru, a má pravdu. U všech všudy! Nemáme si co vyčítat, jsme čestní a, a čistí! K čertu! Má člověk vyhledávat protivné měšťáky, když se tváří kysele? Ach, kdybychom udělaly něco špatného, kdybychom byly vinny, to by bylo něco jiného, ale časem a hlavně s pomocí Boží zvítězíme, a pak si oddychnu! A že to potřebuji! Nikdo neuvěří, ale přísahám, že za celý den sotva najdu minutu, kdy bych nevzdychala. Při probuzení, při lekcích, u klavíru, zvláště u klavíru, u stolu, večer, v divadle, na ulici, při uléhání a někdy i ve snu – všude se trápím! Mám chuť jít prosit mámu a tetu, ať odtud odjedeme, a oznámit jim, že příliš trpím, že se bojím, aby mi to neustálé trápení neopotřebovalo tělo, jako mi opotřebovalo ducha.
Maman et ma tante auraient pu aller aujourd’hui parce que Mme Howard leur fit une visite mardi avant-dernier, il y a de cela une semaine, elles auraient fait attendre Mme Howard comme elle les a fait attendre et on est quitte. Mais ma mère est malade et ma tante ne veut pas aller voyant la froideur de ces fabricants de papier, et elle a raison. Ventre-Saint-Gris ! Nous n’avons rien à nous reprocher, nous sommes honnêtes et, et purs ! Que diable ! Doit-on rechercher des méchants bourgeois quand ils font la moue. Ah si on avait fait mal, si on était coupable, ce serait autre chose, mais avec le temps et avec l’aide de Dieu surtout nous triompherons et alors je respirerai ! J’en ai bien besoin. On ne croira pas mais je jure qu’il y a à peine une minute dans la journée pendant laquelle je ne soupire pas. En m’éveillant, pendant les leçons, au piano, surtout au piano, à table, le soir, au théâtre, dans la rue, en me couchant et quelquefois en rêvant, partout je suis tourmentée ! J’ai envie d’aller prier maman et ma tante de partir d’ici, en leur déclarant que je souffre trop, que je crains que ce tourment incessant ne m’use le corps comme il m’a usé l’esprit.
Zdá se mi, že své nesnáze a starosti nevysvětluji dost, jako se mi zdávalo, že jsem nikdy dost neřekla, jak miluji vévodu z Hamiltonu.
Il me semble que je n’explique pas assez mes troubles et mes soucis, comme il me semblait que je ne disais jamais assez que j’aime le duc de Hamilton.
Můj žal totiž není neštěstí, které přijde jednou a člověk je oplakává – celý můj život je nyní žalem; každá hodina, každá minuta je plná mrzutosti, raněné hrdosti, urážek!
C’est que mon chagrin n’est pas un malheur qui arrive une fois et qu’on pleure, mais toute ma vie à présent est un chagrin, chaque heure, chaque minute est pleine de dépit, d’amour-propre blessé, d’affronts !
Není to jako strašný úder hromu, který vyděsí děsí – je to jako příšerný a neustálý hluk; člověk utíká a on ho pronásleduje! Je ve vás samých a člověk nemůže utéct sám sobě. Nedokázala jsem zadržet slzy od pěti do sedmi a teď jsem přestala, ale jsem zlomená a nešťastná! Oči mám unavené, ztratila jsem veškerou sílu!
Ce n’est pas comme un coup de tonnerre terrible qui effraye épouvante, c’est comme un bruit affreux et incessant, on fuit et il vous suit ! Il est dans vous-même et on ne peut fuir soi-même. Je n’ai pu retenir mes larmes depuis cinq heures jusqu’à sept heures et maintenant j’ai cessé mais je suis brisée et misérable ! Mes yeux sont fatigués, j’ai perdu toute ma vigueur !
Veliký Bože, stěžuji si, ale neobviňuji Tě! Chceš, abych nyní trpěla, a já trpím, ale dovol mi, abych si stěžovala – nemysli si, že je to stížnost reptání proti Tvé vůli; jen mi to ulevuje od bolesti; ostatně neříkám nic nahlas, jen píšu.
Grand Dieu, je me plains, mais je ne T’accuse pas ! Tu veux que je souffre maintenant et je souffre, mais permets-moi de me plaindre, ne crois pas qu’elles sont une plainte des murmures contre Ta volonté, elles ne sont qu’un adoucissement à ma peine, d’ailleurs je ne dis rien tout haut, j’écris seulement.
Máma a teta přede mnou už nemluví o nikom ze společnosti; jakmile totiž uslyším mluvit o svém trápení, vybuchnu – odejdu nebo pláču.
Maman et ma tante ne parlent plus devant moi de personne du monde, or lorsque j’entends parler de mon tourment, j’éclate; je m’en vais ou je pleure.
Ach, kdyby ten proces konečně skončil!
Ah ! si ce procès finissait enfin !
Brzy odjedeme. Do Nice se vrátíme teprve za dva roky a půl, tedy v zimě 1876-77; za tu dobu se bude stavět, za tu dobu snad ta věc skončí, za tu dobu – kdo ví – snad už nebudu potřebovat ten niceský svět, snad mě někdo vysvobodí a dá mi postavení. Bída nad bídami! Ubožačka, to jsem já! Ó, nemohu snést tu nutnost závislosti. A musí to být.
Nous nous en irons bientôt. Nous ne reviendrons à Nice que dans deux ans et demi, c’est-à-dire l’hiver 1876-77, pendant ce temps on bâtira, pendant ce temps l’affaire sera peut-être finie, pendant ce temps qui sait je n’aurais plus besoin peut-être de ce monde niçois, peut-être quelqu’un me délivrera et me donnera une position. Misère des Misères ! Misérable que je suis ! Oh je ne puis souffrir cette nécessité de dépendance. Et il le faut.
Jindřich IV. vytrpěl mnoho, než se stal králem Francie, mnohá ponížení. I já budu jednat jako on – přes toto předsevzetí se má pýcha bouří, a je zvláštní, jak zuřím dnes večer nad tím, že se mohu pozvednout jen díky manželovi, že mu musím dlužit všechno, že od něho mám mít všechno!
Henri IV a souffert bien des choses jusqu’à ce qu’il devint roi de France, bien d’humiliations. Moi aussi, je ferai comme lui, malgré cette résolution, mon orgueil se révolte et c’est singulier comme je rage ce soir de ne pouvoir m’élever que par un mari, de devoir lui devoir tout, de tout tenir de lui !
Ale dá-li mi to pocítit – na Mariino slovo! – ukážu, čeho jsem schopna!
Mais s’il me le fait sentir, foi de Marie ! je montrerai de quoi je suis capable !
Ach, kdyby to mělo být dnes večer, nebyla bych schopna skoro ničeho – chci jen ulehnout a spát, hlavně spát a zapomenout.
Ah ! si c’était pour ce soir je serais capable d’à peu près rien, je ne demande qu’à me coucher et à dormir, surtout dormir et oublier.
Čekejme, čekejme, čekejme ještě. Bůh je veliký!
Attendons, attendons, attendons encore. Dieu est grand !