Středa 2. prosince 1874

Jaký den ponížení a hlubokých pokoření! Výkřiky a nářky činí bolest všední. Nebudu si stěžovat, pouze vypovím, co se mi dnes přihodilo.
1° Markevičová přišla ráno říci mé matce, že Šablikina, jež právě odešla od ní, jí sdělila, že celá zahraniční kolonie, unavená ustavičnými skandály Georgesovými a především pobouřena jeho historií s Prodgersem, vedenou tímto posledním, chce požádat nového prefekta, pana Decraise, o vyhoštění pana Georgese de Babanine z departementu Alpes-Maritimes. 2° Nevím, kdo řekl mámě, že chování jejího syna je takové, že musí co nevidět očekávat od prefekta úřední důtku v této věci.
Vyprávěla to u večeře a pak se rozplakala; jsem neplakala, ale cítila jsem tolik hněvu a hanby, že jsem celá zbledla.
Strnulá, s nehybnýma očima a bílými rty, krokem automatu jsem opustila jídelnu. Teta mě dostihla v půli cesty; zeptala jsem se jí, co řekla Markevičová, a ona mi řekla, že kvůli Georgesovi a Paulovi a kvůli všemu vůbec, a hlavně kvůli Pattonovým pomluvám, chtějí požádat celou rodinu, aby opustila Nice, a Patton je v tom s nimi. Jakkoli to bylo absurdní, uvěřila jsem tomu do té míry, že jsem si myslela, že umřu hanbou a zoufalstvím, když jsem došla domů. Máma přišla a začala tetě vytýkat, že mi to řekla; pak, jako by to chtěla napravit, ujistila mě, že to není pravda, ale to mě rozhněvalo – hněv jsem ovšem držela v sobě, zůstávajíc nehybná s bradou v dlani. Zůstala jsem opět sama, a když teta a Dina vešly a chtěly mluvit, vzala jsem je za ramena a dosti jemně je vytlačila z pokoje se slovy: Jděte, nemohu vás vidět – a zamknuvši dveře, padla jsem zpříma na zem na matraci a dala se do pláče; tehdy mi na okamžik přišla myšlenka otrávit se nějakou kyselinou z mého chemického přístroje.
V tomto bodě jsem citlivější než na smrt všeho, co mi je drahé; víc než život mi berou, když mi berou vážnost, a hanba a potupa jsou pro mě horší než všechny představitelné mučení. Stalo-li by se něco takového, mohla bych klidně zemřít, aniž bych pro to cokoli učinila. Jen proto (jen!!), že nejsme přijímáni ve společnosti, trpím neustálé mučednictví. A za to slibuji Pattonovi věčnou nenávist, neboť on je toho příčinou, on varuje všechny před námi jako před zloději, vrahy, nebezpečnými lidmi, a kdoví čím ještě! Co by se se mnou stalo, Bože můj, kdyby se to opravdu přihodilo? Moje fantazie si to nedovede představit. Když mi to řekli, celá jsem prochladla a ucítila jsem jakýsi šum ve vlasech – nepochybně se stavěly na hlavě. Vyšla jsem po schodech a lehla si vedle velkého psa jako bez sebe; zdálo se mi, že kdyby hořel dům, nehnula bych se. Zůstala jsem v této poloze téměř hodinu, pak jsem se posadila ke stolu a dívala se do zrcadla; vytáhla jsem deník, otevřela ho, namočila pero do inkoustu, ale pero zůstalo nehybné a list bílý – nemohla jsem se hnout, byla jsem zkamenělá.
Požádala jsem o čaj a vypila šálek; pak jsem poprosila tetu, aby mi umyla hlavu, což udělala; klidnější, ale stále otupělá, jsem psala. Je to přes čtyři hodiny, ale daleko jsem se z toho nevzpamatovala. Co se týče našeho vyhoštění z Nice – je to pravda? Proč by si to vlastně teta vymýšlela? [Škrtnuto: A pak] Ale zdá se mi to absurdní a nemožné – co jsme provedly? A skandály Georgese de Babanine se přece týkají paní Baškircevových a Romanovových? Člověk není zodpovědný za chování bratra žijícího odděleně a v jistém věku! A kdo ví? Možná že Patton tolik říkal, že je to možné, když se říká, že je v tom s nimi.
Matčiny ujišťování mi připadaly velmi ubohé a banální; sama, zatímco říkala, že to není pravda, říkala tetě, že jisté věci se dozví jen dospělí lidé a neměly by se říkat mládeži, [Škrtnuto: jíž] zvláště Marii, kterou uvrhnou v hluboké zoufalství. Ano, je to pravda! Má matka i teta jsou zachmuřené a zdrcené a snaží se vypadat přirozeně. Od nich se teď pravdu nedozvím, to je hotovo. Teta se po těch výčitkách bude mít na pozoru, aby mluvila, a matka svým vyčerpávajícím přetvařováním si bude myslet, že je lepší mlčet a nechat mě v pochybnostech horších než to nejhrůznější na světě. Nevím, čemu mám věřit; vím, že jsem velmi nešťastná; byla jsem už předtím, a dnešek – a tato poslední rána by byla střechou budovy, která se zdvihá kámen po kameni, den za dnem. Bože můj, proč trpím já? Co jsem provedla? A za chyby druhých budu obětována! Vždyť to není ani má matka, je to můj strýc – to je tak vzdálené.
Sotva jsem začala žít a už jsem postříkána blátem jiných.
Bože! Ty jsi spravedlivý, Ty mě nenecháš zahynout v tolika podlostech! Ty mě zachráníš z propasti, do níž mě strhávají! Ty mě omyješ z potupy, jíž jsem poseta! Ale co jsem provedla, Bože můj! Mám trpět hanbu za druhé? Bože můj, Ty víš, že tato hanba je pro mě horší než smrt a že bych dala vše, vše na světě, abych mohla zaujímat v tuto chvíli slušné postavení – jen slušné! Nežádám nic víc.
Spravedlivé nebe, Veliký Bože, Ježíši a Matko Kristova! K Vám se obracím – zachraňte mě! Nemám nikoho než Vás! Tentokrát neprosím, abyste mi dali štěstí, prosím, abyste mě nenechali bídně zahynout, prosím, abyste mě zachránili od té strašné hanby. Vyslyšte mě, a jestli jsem zhřešila, odpusťte mi!
Jste příliš velký – trestání ubožačky, zrnka písku, jako jsem já, není Vás hodné. Odpusťte mi! Odpusťte mi! Odpusťte mi!