Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 1. prosince 1874

Včera se s námi přišli rozloučit hraběnka Merževská a její syn. Jak se na mě díval! Ale já jsem se ne[Škrtnuto: otočila] otočila, navzdory všem jeho upřeným a melancholickým pohledům, třebaže jsem je cítila a musela se přemáhat, abych se na něho nepodívala.
Kolem druhé hodiny déšť ustává a jdu s tetou na promenádní koncert.
Projížděly jsme kolem nádraží, odkud se valil dav doufající, že zahlédne císařovnu. Walitský ji viděl; byl s konzulem Pelikanem a Rangoulim, kapitánem Jarevny.
Mluvily jsme o Šestakoffovi, který je vojenským přidělencem v Terstu, tak jako Wittgenstein v Paříži.
Jak to, že říkáte, že Šestakoff nic neznamená, když Wittgenstein večeřel u Mac-Mahona s velkovévody? Ano, protože Wittgenstein není Šestakoff; je to kníže Wittgenstein ze starého rodu, nesoucí rytířské jméno, z naší císařské rodiny.
Odporovala jsem jí a ona mě přesvědčovala, takže celou dobu se mluvilo o paní Rosalii Léonové.
Věru, ten rozhovor je příjemnější než mnohé jiné, pozvednutý, jak byl, špetkou Hamiltona. Teta řekla, že Wittgenstein je snad na stejné úrovni jako Hamilton.
– Hamilton, ano, ten je královské krve, – řekla jsem. Těší mě, že pokaždé, když chce říci něco velkého, ušlechtilého, dobrého, řekne Hamilton. Jak by se také mohla vyjádřit jinak, ptám se!
Čtu svůj čtvrtý svazek; přidala jsem tam poznámky v Paříži, které se dokonale shodují s tím, co si myslím nyní. A přes všechno, navzdory rozumu, věřím ještě dnes, v tuto chvíli (je to šílenství!), věřím tomu, čemu jsem věřila tehdy. Je to takové šílenství, že těžko chápu celý jeho rozsah, a právě proto je to šílenství, věc neuvěřitelná, nesmysl, bezmezná absurdita, nekvalifikovatelná hloupost – právě proto tomu věřím. Není to můj rozum, kdo věří, je to cosi jiného, čemu nerozumím, je to můj génius, jehož existenci při této příležitosti uznávám jako Sokrates. A pokaždé, když čtu svůj starý deník, zejména stránku 130, svazek čtvrtý, věřím tomu tak silně, že mám dojem, že ztrácím rozum.
Ta stránka 130 mi rozbuší srdce a ten anglický citát mi zmate mozek a utvrzuje mě v mém šílenství do té míry, že si myslím, že všechno kromě toho je šílenství.
Můj ctěný strýček Georges se včera oddal všemožným i nemožným záchvatům zuřivosti a křičel na dědečka, na mámu a na tetu tak strašné věci, že z toho vstávají vlasy na hlavě, a naplňuje mě to rozhořčením a vztekem. Není na světě zločin, který by jim nepřičetl, a zakončil své proslovy slovy, že je unavený skrývat jejich hrůzy a že on, nevinný, je zapleten do jejich špinavých záležitostí.
Probůh! Když slyším takové věci, ztrácím se a chápu všechny zločiny, které se mohou spáchat v takovém rozčilení!
Audiffret se procházel s Prodgersovými; jsem nespokojená, protože když nemohu mít muže u sebe, ráda je vidím samotné.