Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 3. prosince 1874

Zdálo se mi o spoustě věcí a nepamatuji si nic.
Propustila jsem Michelazziho, profesora latiny a italštiny, protože si bral několik žetonů za jedinou lekci; nemohla jsem mu tedy říci, že krade, a on, kdykoli jsem řekla, že žeton už dostal, s takovým klidem mě ujišťoval, že ne, že jsem mu hodila další. Raději jsem tedy toho zloděje propustila, než abych se pokaždé pohoršovala nad každou krádeží.
Slova dnes nechtějí tvořit věty, jsem celá skleslá a otupělá, ústa se mi nechtějí otevřít k řeči, stěží vyslovuji těch několik nutných slov. Využila jsem těch pár okamžiků, kdy byl Georges méně opilý, a se vší zuřivostí, jakou lze čekat od žalu jako je ten můj, jsem mu vyčetla jeho nečestnosti. Ten netvor způsobil naše neštěstí. Jako by svět neviděl, že moje matka mluvila s tou ženou v Monaku, chodila s ní, a konečně že Georges měl neslýchanou drzost přivést tu Annu k nám, [Škrtnuto: je pravda, že] my jsme byly na cestách, ale teta zůstávala, a ten dům, i prázdný, neměl tu ženu vidět. A nakonec ji můj dědeček vozil v našem kočáru s sebou a s tetou!
Hrůza! Nedůstojnost! Podlost! Zbabělost! Tím mě zavraždili!
A moje teta se propůjčila k takovým nedůstojnostem! Ale to je horší než krást! Je to horší než zabíjet, protože zabitím se nezpůsobuje utrpení, zatímco tím, co udělali, mě mučí!
Bídáci, zbabělci! Zdá se, jako by všechny ty hrůzy neexistovaly a já je teprve dnes chápu. Teprve dnes si vzpomínám na ty nejmenší věci, které nás postupně přivedly do stavu, v jakém jsme. Čím víc budu mluvit, tím méně vyjádřím všechna svá soužení a všechna svá mučednictví! Ale to, co tak toužím vědět, je, jestli je to pravda. Ó, učiňte, Bože můj, ať mi to řeknou! Tolik trpím v té nesmírné nejistotě!
Georges se opíjí od soboty a my jsme nuceny snášet jeho hrůzy! Nejsou peníze na to odvézt ho odtud!
Bože můj! Bože můj! Netrestejte toho netvora tak, jak bych si přála. Nechci mu zle, chci se očistit. V Nice jsme ztraceni. Bude to zázrak, budeme-li tu jednou žít obstojně. Bože můj, smilujte se nade mnou!
Řekla jsem mámě strašné věci, zuřivá, jak jsem byla; ani se nezlobila – vidí, v jakém jsem stavu!
[Škrtnuto: Nikdy jsem nezaží] Nikdy jsem nebyla jako teď; nikdy jsem si ani nesnila o takovém neštěstí.
Zavrženi, pomlouváni, opuštěni všemi! Nevím, proč jsem dnes pocítila to vše; předevčírem jsem ještě nebyla tak nešťastná. Předevčírem jsem se ještě dívala na všechny přirozeně, jako před rokem, jako vždy. Teprve včera jsem uviděla celou tu hrůzu svého postavení. Teprve včera jsem pochopila celé své zoufalství!
Je to ta historie s Markevičovou, co dala konečnou a jasnou podobu všem mým dřívějším zoufalstvím! Jestli je to pravda, musí se, musí se – ach, nevím, co se musí! Myslím, že se zblázním!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „I long" — toužím. ↩