Pátek 27. listopadu 1874

Pâris odjel včera do Ženevy.
Markevitchová mi včera celý večer říkala, že hrabě na mě upírá oči; přesto jsem se neotočila.
(Šedé šaty, nový černý klobouk, černý kabátek, sluší.) Procházela jsem se pěšky s paní Sabatiniovou, Italkou, která k nám chodí na konverzaci, a musím přiznat, že Dantovým jazykem nemluvím špatně. Bylo hodně lidí. Audif Kníže de Bravura je tady; Audiffer, který sám řídil dvoukolák, mě několikrát minul, aniž jsem ho viděla, poté ale když vystoupil u Prodgersové, podívala jsem se na něho, a on v domnění, že ho přes dvojitou mřížku nevidím, zpomaloval krok a díval se na mě, takže že narazil na kdyby právě v tu chvíli někdo vycházel z domu, byl by do něho vrazil, neboť měl hlavu otočenou jako zatracenci v Dantově pekle.
„Echos de Nice“ uvádějí spoustu nově příchozích a mezi nimi i Doria Pamphilii.
Večer nepříjemná scéna. Anna, Georgesova milenka, přišla sem dělat scénu, nevím kvůli jaké špinavosti; řekla takové drzosti, že teta poslala pro mámu, a máma, když si vyslechla svoje, utekla. Nato jsem jí řekla, co jí patří, a slovy jsem nešetřila.
Jsem zuřivá a nešťastná!
Když jsem sama, vzdychám a sténám; když je tu někdo, hledám záminky, abych na okamžik zapomněla na zoufalství v záchvatech zuřivosti.
Chtěla bych si lehnout a nikoho nevidět, utéct, ba i zemřít. Říká se, že když je člověk šťastný, touží po smrti; já říkám, že po ní toužím ve chvílích zoufalství, a přece (nečitelné slovo) poté, co jsem po ní toužila, už na ni nemyslím v tuto chvíli na ni vůbec nemyslím.
Nešťastná, prokletá, to jsem já. Je to naše falešné, ubohé, opovrženíhodné postavení, opuštěni všemi – to by mě přivedlo k šílenství, kdybych nebyla silnější, a jinou by to zabilo. Jinou, pochopitelně, která by cítila jako já, která by chápala a měla krev a mozek, která by nebyla z tuku a kostí jako Dina a jí podobné; jinou, která by nebyla unavená, otupělá a otrlá jako má matka a moje teta – pro ně je všechno jedno, v Rusku se spokojily s ničím a když je společnost odvrhla, ani si toho nevšimly. Jestli se v nich teď probouzí nějaký instinkt, je to díky mně, a jinak by to ani nebylo možné! Zdá se mi, že kdybych říkala kamenům to, co říkám jim, kameny by byly dojatější.
Ubohá, prokletá, zavržená dříve, než jsem dorostla, ponížená dříve, než jsem stačila získat sebeúctu.
Co jsem zač! Panebože, pláču, protože je škoda, že dívka jako já je v takovém postavení. Když se podívám na své paže a krk, tak bílé, tak krásné, na pleť tak svěží, na kůži tak bílou a pevnou, na oči tak zářivé, rty tak červené, zuby tak bílé, uši tak růžové, na zlaté vlasy – pláču nad tím vším, jako se pláče nad mrtvým!
Cožpak mě nikdo nevytrhne z tohoto hrozného postavení, cožpak mé mládí a mé rozmanité krásy budou muset přijít vniveč?
Když pomyslím, že takové malé, černé, vychrtlé slunečníky jako Howardovy mají tolik věcí, které já nemám, ach! Vychrtlé, kosti na zádech vystupují, kočičí paže a nohy jako chemické sirky – ne, jako dřevěné sirky! Smilování!
Nešťastná, prokletá, opovrhovaná, pošpiněná dřív, než jsem se stačila stát někým!
Ó, odpusť mi, Bože můj! Odpusť mi!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V Dantově Pekle (zpěv XX) jsou věštci potrestáni tím, že mají hlavu otočenou dozadu, takže musejí chodit pozpátku. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „in fits of wrath“. ↩