Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 28. listopadu 1874

Už je tu spousta lidí a dá se říci, že sezóna začala – tím spíš, že dnes pořádá klub Masséna svou první taneční matiné.
U Laussela jsem hrála mnohem lépe než poslední dobou. Hélène tam byla, oblečená do starých hadrů, které předznamenávaly nádhery matiné.
Než jsem dovezla mámu, tetu a Markevičovou do klubu, prošla jsem se s nimi; slunce se ukázalo, aniž zmenšilo zimu, naštěstí.
Zřejmě je souzeno, že Audiffretův kočár se musí vždy vrhat na náš, ať prázdný nebo obsazený; dnes o vlásek chybělo a jeho kůň by byl převrhl ty naše.
Mámu to zaskočilo. – To je mi pěkný chlapík! – Pak ho poznala. – Ach, to je Audiffret, ten špinavec, ten špinavec.
Tolik se bojí nějakého mého rozmaru kvůli němu, i kdybych ho měla! Co by na tom bylo? Měla by mě lépe znát a vědět, že jsem neschopná jakéhokoli bláznovství. A pak, předpokládejme, že by se mi ten muž mohl líbit – cožpak nezná mé zásady? Vyzdvihnu si jednoho muže nad ostatní, připadá mi lepší [Škrtnuto: než ostatní,] než oni, chvíli se jím zabývám, pak všechno pomine a přijde zas jiný, a tak dále.
Musím přiznat, že muži, které bych si vybrala, byť jen nakrátko, mohou projít kamkoli jako frankovaný dopis; a na konci života bych při přehlídce těchto lidí mohla s pýchou vidět, že je to zcela zvláštní společnost hodná pozornosti – společnost mužů, z níž si lze vybírat poslepu. Zdaleka neříkám, že by si byli všichni rovni; někteří by se hodili k tomu a jiní k onomu; všichni by se hodili pro lehkou lásku, ale mnozí též pro manželství atd.
Neříkám, že se mi Audiffret líbí, ale snadno lze vidět, aniž bych řekla slovo víc, že ho shledávám lepším než zbytek a značně ho vyzdvihuji.
Červenám se, že jsem mohla byť jediný okamžik věřit, že pan de Moelenar je plobster – není to nic než odporné zvíře.
Zdá se, že u Georgese se dějí překvapivé katastrofy; ta ženská je zuřivá, přivedla policii a chce ho vyhodit z bytu, protože nájemní smlouva je na její jméno. Máma je neklidná a nešťastná; ti darebáci ji připraví o zdraví.
Stále myslím na svou cestu do Paříže; zase jsem se mýlila, když jsem si myslela, že bez potíží a tahanic něčeho dosáhnu. O vévodovi z Hamiltonu se v novinách nepíše nic; beru je jen proto, abych tam četla o vévodovi. Zdá se mi, že jeho dědic se nějak opozdil – ty Angličanky jsou jako kočky a mívají jich po tuctech.
Včera se mi zdálo, že ho vidím všude, a tak zřetelně, s jeho výrazem vznešené blahosklonnosti. Nemýlím-li se, zdá se mi, že u něho máma jednou našla jakousi podobnost se mnou. Nesmím si to všechno připomínat, upadla bych do vytržení nad všemi těmi vzpomínkami a mohlo by se lehko stát, že bych [Škrtnuto: začala] skončila v pláči poté, co bych si zbytečně kazila krev.