Sobota 28. listopadu 1874

Už je tu spousta lidí a dá se říci, že sezóna začala – tím spíš, že dnes pořádá klub Masséna první taneční matiné.
U Laussela jsem hrála mnohem lépe než poslední dobou. Hélène tam byla, oblečená do starých hadrů, které dávaly tušit, jakou nádheru předvede na matiné.
Než jsem dovezla mámu, tetu a Markevitchovou do klubu, prošla jsem se s nimi; slunce se ukázalo, a zima přesto naštěstí nepolevila.
Zřejmě je souzeno, že se Audiffretův kočár musí vždy vrhat na náš, ať prázdný nebo obsazený; dnes jeho kůň málem převrhl ty naše.
Mámu to zaskočilo. „To je mi pěkný chlapík!“ Pak ho poznala. „Ach, to je Audiffer, ten špinavec, ten špinavec.“
Tolik se bojí, že bych se do něho mohla z rozmaru zakoukat – a i kdyby! Co by na tom bylo? Měla by mě lépe znát a vědět, že nejsem schopná žádného bláznovství. A pak, předpokládejme, že by se mi ten muž mohl líbit – cožpak nezná mé zásady? Vyzdvihnu si jednoho muže nad ostatní, připadá mi lepší než ostatní, než oni, chvíli se jím zabývám, pak všechno pomine a přijde zas jiný, a tak dále.
Musím přiznat, že muži, které bych si vybrala, byť jen nakrátko, mohou projít kamkoli jako frankovaný dopis; a na konci života bych si je mohla všechny přehlédnout a s pýchou zjistit, že je to zcela zvláštní společnost hodná pozornosti – společnost mužů, z níž si lze vybírat poslepu. Zdaleka neříkám, že by si byli všichni rovni; někteří by se hodili k tomu a jiní k onomu; všichni by se hodili pro lehkou lásku, ale mnozí též pro manželství atd.
Neříkám, že se mi Audiffret líbí, ale je snadno vidět, aniž bych řekla slovo víc, že mi připadá lepší než ostatní a že ho značně vyzdvihuji.
Červenám se, že jsem mohla byť jediný okamžik věřit, že pan de Moelenar je plobster – není to nic než odporné zvíře.
Zdá se, že se u Georgese dějí překvapivé katastrofy; ta ženská zuří, přivedla policii a chce ho vyhodit z bytu, protože nájemní smlouva je na její jméno. Máma je ustaraná a nešťastná; ti darebáci ji připraví o zdraví.
Stále myslím na cestu do Paříže; zase jsem se mýlila, když jsem si myslela, že bez potíží a tahanic něčeho dosáhnu. O vévodovi z Hamiltonu se v novinách nepíše nic; beru je jen proto, abych v nich četla o vévodovi. Zdá se mi, že se jeho dědic nějak opozdil – ty Angličanky jsou jako kočky a mívají jich po tuctech.
Včera se mi zdálo, že ho vidím všude, a tak zřetelně, s jeho výrazem vznešené blahosklonnosti. Nemýlím-li se, zdá se mi, že u něho máma jednou našla jakousi podobnost se mnou. Nesmím si to všechno připomínat, upadla bych do vytržení nad všemi těmi vzpomínkami a mohlo by se lehko stát, že bych začala skončila v pláči poté, co bych si zbytečně kazila krev.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩