Čtvrtek 26. listopadu 1874

Jsem slušně oblečená, nesmrtelné šedé šaty jsou znovu opravené, londýnský černý klobouk na hlavě a dohromady to vypadá velmi slušně.
A jelikož to, zda se mi chce ven víc, či méně, závisí na šatech, které si mám obléci, a na tom, jak vypadám v obličeji, měla jsem dnes chuť vyjít.
Pořád je zima, slunce je nachlazené a zahalené velkými mraky, bezvětří.
Nezastavily jsme se před veřejnou zahradou.
V manželství nejsou ani páni, ani otroci; dvě bytosti se milují a spojují; když láska pomine, zachovají si navzájem hlubokou úctu a velké přátelství pokud je člověk na památku minulosti; nechtějí-li ani skutečnou úctu, ani skutečné přátelství, zachovávají si předstíranou úctu a dbají na zdání – každý si jde svou cestou.
Když jsme jely po Promenádě, seděla jsem s tetou vzadu a máma s Dinou vpředu, protože přední část byla zakrytá a já mám ráda čerstvý vzduch. Máma mi řekla:
„Tamhle jde Audiffret s plstěnou přikrývkou, odchází.“
Ovládla jsem se a nezčervenala, ani jsem se nepodívala. Když nás to mladé prasátko minulo, máma vykřikla:
„Panebože, jak zčervenal! Poprvé v životě něco takového vidím, na mou věru. To je cosi mimořádného.“ Pak pokračovala: „Jak šel kolem, jakmile uviděl Moussii a Dinu, zčervenal a tiskl si tvář rukou, jako by chtěl tu červeň setřít – ach, Bažemane, prosím vás!“
Myslím, že jsem si toho všimla už dříve, ale takové věci říkám, jen když jsem si jistá nebo když je řekne někdo jiný.
Neotočil se a vypadal nejistě, neboť vrtěl sebou a takříkajíc pózoval. V každém případě je velmi milé červenat se; dodává to člověku naivní a mladý vzhled. Ať si nikdo nemyslí, že to říkám s nějakým postranním úmyslem – Bůh chraň; jsem si sebou příliš málo jistá, abych nějaký měla. Oba dva se červenali, on i ona, tak! Ohavnost, nebo něco takového říkala teta.
Ale myslím, že vlastně nečervenal – je pořád červený, to je jeho přirozená barva.
„Je vůbec možné, drahá, že byste Audiffretovi dovolila, aby se nám dvořil?“ zeptala se teta.
„Bezpochyby,“ odpověděla jsem. „Je to sice sedlák, ale ne odporný.“
U večeře jsem se smála z plna hrdla bez jakéhokoli důvodu; byla jsem nadšená, že jsem pod těmi šedými šaty znovu našla svou přirozenou podobu.
Pelikan s dcerou u nás pijí čaj; a máma pozvala hraběte Merjeewského, který, sotva vešel, přiskočil a pozdravil mě jako první. Patton, ten člověk, který nám svým jazykem tolik škodí, je tady. Řekla jsem a opakuji, že s netrpělivou zuřivostí čekám na den, kdy se mu budu moci pomstít tím, že jím pohrdnu – tak jako mnohými jinými, všemi, neboť všichni námi pohrdají!
Po čaji jsme šly se Zoé a Dinou do salónu, hrabě šel za námi; abych se ho zbavila, přikázala jsem mu hrát.
Nevím přesně, o čem jsme mluvily, ale všechny tři jsme se tolik smály vytvořily trio smíchu za doprovodu Chopinova nokturna, přelíbezného a tak dlouhého, že nám tleskali z jídelny.
Dina s tou svou obvyklou hloupostí chce při každé příležitosti usadit tu hrůzu vedle mě, ale pokaždé jsem se mu vyhnula.
Potkali jsme Géricka, de Tanlay, Paparigopoula a všechny ty lidi ze Spa a z Ostende. Zejména poté, co Pelikanovi a Patton odešli, Walitský je všechny předváděl a napodoboval. Konečně ten malý odešel. Tehdy jsem se zasmušila a měla hlavu plnou pochmurných myšlenek. Ta malá Pelikanová jde na první matiné Masséna s Howardovými; máma ji zvala stokrát a ona vždy říkala, že nepůjde. Ovšem, paní Howardová je víc než má matka – co říkám! má matka tu neznamená nic – ale přesto mě to raní. Panebože, kdyby ty duševní rány byly ranami tělesnými, byly ranami nebyla bych už nic než jedna rána.
Jsem líná vyprávět všechny ty hrůzy a zdá se mi, že nikdy dost nevysvětlím naše postavení, jako se mi zdávalo, že jsem nikdy dost neřekla, jak miluji vévodu z Hamiltonu. Stačí říct, že jsem nešťastná jako kamení – ne v představách, ale doopravdy! Bůh a já víme, co zakouším!
Dost, zbytečné nářky, hloupé stížnosti! Vím, co vím, a jestli to ostatní nepochopí nebo tomu neuvěří, je mi to jedno, protože vím, co vím.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Basta“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „useless lamentations, stupid complaints ! I know what I know and if others won’t understand or believe I don’t care, for I know what I know.“ ↩