Středa 4. listopadu 1874

Jedu do Monte Carla, tedy spíše mě prosí, abych jela, máma mě prosí, aby společnost byla úplná.
Učesána podle módy, s copánkem vzadu, ale dala jsem tomuto účesu, který nosí skoro každý, punc, jaký patří jen mně, a jsem na to pyšná, pyšná zejména na to, že se česám jen vlastními vlasy, bez polštářků, bez krepování a bez jiných podvodů. Jsem v bílém jako vždy a v černém žaketu, který mi Worth poslal před nějakou dobou.
Jsme: máma, teta, Dina, já, Walitský, Nina, Pâris, Ange, Bihovetz a Daniloffová, tudíž deset. Tato poslední byla navíc, ačkoli uznávám její dobrotu, nemohu zapomenout, že kompromituje ve společnosti, a nemluvě o její minulosti, ani v přítomnosti se nechová, jak by se chovat měla, pěstujíc své kokotovské známosti a ukazujíc se s těmi ženami příliš často, než aby se na to mohlo zapomenout.
[Škrtnuto:] U konzula, u nás, u Teplakoffových a jinde je přijímána, ale v soukromí, to jest když tam nikdo není, její věk a to, že je Ruska, ji činí snesitelnou; navíc je užitečná a prokazuje lecjaké drobné služby.
Ale ta ubožačka se nedokáže odtrhnout od svého dřívějšího světa a kokota z minulosti se zcela nerozejde s kokotami přítomnosti. Proto by se k nám neměla [Škrtnuto:] přibližovat na veřejnosti, ale co by mělo být, není.
Ange se u ní ubytovala (což považuji za nevhodné) a je s ní dnes. Ange, ne proto, že by tak vypadala, ale protože se jmenuje Angel a Ange mi přijde kratší a lze to napsat bez madame. Neboť Ange má hlas a povahu spíše husara než anděla. Od té doby, co za ní Bihovetz chodí, nemám ji tak ráda, věčně na jeho paži, mluví o jeho nemoci, veřejně o něj pečuje, zkrátka podle mě jsou ty vzájemné péče a něžnosti podivné.
Je ohňostroj u příležitosti svátku knížete Karla III. Monackého, seděla jsem vedle mámy, pak přišla paní Jakovleffová a šla jsem s ní sledovat ohňostroj z jednoho z oken sálu, příliš jsem tomu pozornosti nevěnovala, začátek byl žalostný, iluminace ale byla hezká.
Vrátila jsem se ke stolům, u nichž jsem strávila zbytek večera. Máma hrála se mnou, prohrávaly jsme, zůstaly mi dva louis d'ory, Walitský za mě hrál trente et quarante, říkala jsem mu, kam má sázet, a vyhrála jsem tři sta franků. Teď budu moci udělat hezký dárek Dině a dát každému z našich služebných po pěti francích.
Po příjezdu jsme narychlo povečeřeli v hotelu de Paris.
Prefektura a její atd. jsou tu, stejně jako vše, co Nice čítá. Audiffreta jsem neviděla, ale objevil se později a hrál často nedaleko nás. Máma mu říká sedlák, ale přesto musela uznat jeho tak svěží pleť. Vskutku, ten mladíček má nádhernou pleť, žádná poetická bledost, ale je červený a svěží.
Mluvila jsem opřená o židli pana Romanoffa (vzdálený příbuzný, s nímž jsme se seznámili loni) s jeho ženou, velmi hezkou brunetou, ale obyčejnou; když jsem spatřila Audiffreta docela blízko, naklonila jsem se ještě víc, cítíc, že se červenám. On to neviděl, protože chtěl vypadat, že nevidí, a díval se dopředu.
Dnes večer (ve čtvrtek) musím psát velmi špatně, vůbec mi není do psaní a jen s námahou se nutím psát a ruka se mi třese. (Včera ve středu jsem lehla ve tři hodiny a jsem unavená.)
Krátce před odjezdem jsem trochu oživla, v tom Monte Carlu nemám žádný cíl, není tam nikdo zajímavý, neboť vskutku Audiffret může posloužit k řeči a smíchu, když mě škádlí, ale pro mne samotnou je téměř dokonale bezvýznamný. Přesto bych byla docela ráda, kdybych věděla, že pro něj bezvýznamná nejsem, neboť není zaprášený ani odpuzující, ani ošklivý.
Máma mi říkala [Škrtnuto:] ve vlaku:
— Viděla jsem, že vám posílal zamilované pohledy, které jste mu ostatně oplácela.
Bože můj, ničeho takového jsem si nevšimla a ostatně si činím za zásadu nikdy neříkat takové věci, [Škrtnuto:] dokud si tím nejsem jistá.
Dost dlouho jsme čekali na vlak v deset hodin a všichni jsme stáli u mřížoví, které se nachází mezi nádražím a záchody. Máma se bavila opodál se známými a já z toho byla takříkajíc ráda, neboť ten malý sedlák se procházel [Škrtnuto:] sem a tam před námi a stále hleděl kupředu, v jedné z mých předešlých knih jsem tyto způsoby hledění vysvětlila, myslím dokonce u téže osoby, a ona by se na mě za to jistě zlobila. Nevidím přesto žádný rozdíl mezi Merjeewským a tímhle. Ach! Vlastně ano, viděla, že toho druhého nesnáším, a myslí si, že tenhle mi protivný není. Nepochybně
Návrat byl a zvláště příjezd velmi veselý, měli jsme hlad a našli jsme jen málo k jídlu, jak se vždy stává, když má člověk hlad. Prohledali jsme všechny skříně. Paul a Pâris se udělali kuchaři a opékali houby nalezené nevím kde, které se jedly s bílým chlebem. Já jsem měla kachnu. Můj výdělek mi nedělá žádnou radost, ale mrzelo by mě prohrát, neboť by to zhatilo můj plán.