Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 3. listopadu 1874

Proč u všech čertů nevypadám přes den tak dobře jako večer!
Když jsem se před chvílí podívala do zrcadla, před kterým se česám, piji čaj, čtu a píšu, byla jsem, troufám si říci, dost krásná. Uši velmi růžové, tváře také, ústa karmínová a vlhká, zuby malé, bílé a lesklé. Ve svém portrétu jsem lhala, nyní mám díky péči zuby bílé a lesklé, jak jsem právě řekla. Oči zářivější než kdy jindy, obočí se dnes večer také obzvláště odráželo od čela bělejšího než obvykle; vlasy v nepořádku, ale ne rozpuštěné, tím nepořádkem se dvě kadeře ocitly vpředu a tvořily uzel naprosto poetický.
Ano, vyjma nos, který je vlastně velmi slušný, nechtěla bych za dnešní večer vyměnit svůj obličej.
Myslím, že jsem už říkala, že když jsem spokojená se svým obličejem, jsem spokojená se vším, nebo přinejmenším mám ty nejskvělejší naděje ohledně vily, zařizování a všeho zkrátka. Skutečně se mi zdá, že svět patří mně, když jsem hezká.
[Škrtnuto:] S jakousi spokojeností jsem viděla dvojitou řadu kočárů kolem veřejné zahrady. Stálí návštěvníci jsou z velké části tady a všimne si člověk několika pěkně šitých šatů. Potkali jsme mého přízraka jednou v kočáře a jednou pěšky, nezačervenala jsem se! Ten malý dareba má zas svůj cylindr. Možná si i já často nasadím věci, které mě hyzdí, sama sebe člověk nevidí. Zase na mě upřeně hleděl, přímo do očí, když nás vidí, jako by nechtěl ztratit jedinou chvíli a dívá se s divokou upřeností, dokud jen může vidět, řekl by člověk, že chce zkoumat osoby do nejmenších podrobností.
Ale Bůh mi odpusť, myslím, že o něm mluvím dost často! Bah! Kdyby se Saëtone díval jako on, mluvila bych o něm taky. Vždycky mě potěší, když se na mě někdo dívá, ne jako ten mizerný Lambertye například!
Ten taky dorazí a budu zas muset snášet tu trýzeň jeho úsměvů, kterým naprosto nedokážu porozumět. Bídáku, dám kolovat akrostich o tobě mezi přáteli a budeš směšný, lumpe, neboť vložím do něj posměch a taky napíšu verše snadno zapamatovatelné a zpívatelné na známou melodii.
Ale běda! Nikdo se o tebe dost nezajímá.
Zatímco se po večeři Nina, Pâris a naši bavili o různých věcech, chodila jsem sem a tam, neposlouchala je a myslela, nikdo neuhodne na koho... vsadím se, že řeknou na Audiffreta, ale ne, jednoduše na vévodu z Hamiltonu. Poslední dobou se mi vrací tak často na mysl, dokonce se mi o něm zdálo tu noc mé večerní hrůzy. Často jsem vycházela na chodbu nebo do předsíně, zavírala oči a opírala hlavu o zeď, tu se mi zdálo, že přijde, že je tu... ale otvírala jsem oči a viděla jen pronikavé světlo plynu a schodiště. Bída nad bídy! Myslím na muže, který mě nezná a který je ženatý.
Nemilovala jsem ho tolik, když jsem ho vídala, to jest před rokem a devíti měsíci, ale [Škrtnuto:] za těch bezmála dva roky jsem na něj tolik myslela, stále... že ho miluji dvakrát, třikrát, stokrát víc než tehdy. Analyzovala jsem ho, aniž bych ho znala, studovala jsem ho, téměř jsem si s ním povídala, ach! Bože můj, nedělám nic proto, abych na něj myslela, ale on se mi každou chvíli připomíná, myslím na něj, aniž bych chtěla, a když na něj myslím, jsem tak šťastná. Dnes večer bych nepsala nic nebýt jeho, ale tak jsem cítila, že ho miluji, že jsem to potřebovala říci aspoň tomuto smutnému deníku.
Před rokem a devíti měsíci jsem ho viděla naposledy, bylo to 12. února 1873.
[Na příč stránky: Předstírání, aby to vyvážilo Audiffreta, kterého mi máma a ostatní vecpali do hlavy svým škádlením.]
Ale bláznivá! V tuto chvíli je možná otcem! Ale ne, on otcem, jaká ohavnost, a do čeho se to proboha pletu?
Schválně jsem si nechala posílat „Morning Post", abych tam našla jeho jméno, ale dodnes ještě nic.
U večeře někdo řekl Hamilton a celá zmatená a červenající se jsem se předváděla jako tuba, přehánějíc tak svou rýmu.
Každý to ví a musela jsem snést Dinino odvrácení očí.