Pondělí 2. listopadu 1874

Hodiny jsem nevynechala a jsem spokojená. S jídlem roste chuť a s učením láska k učení. Začala jsem zoufat, [Škrtnuto:] bála jsem se, že se už nebudu moci vrátit k práci, ale s potěšením vidím, že tomu tak není a že s Boží pomocí brzy půjde vše jako dříve, možná i lépe.
Vyšla jsem teprve ve čtyři a měla jsem tu nepříjemnost, že jsem se kvůli tomu ničemovi začervenala. Už prošel a otočil se, upřeně na mě hledíc jako vždycky. A já se už radovala, že jsem nezčervenala, když se teta podívala a v tu samou chvíli zavolala na kočího, aby zastavil, téměř v okamžiku, kdy můj přízrak byl ještě ve výši kočáru; v úleku jsem si pomyslela, že zastavují kvůli němu, ale bylo to kvůli mámě, která šla pěšky. Tu jsem se velice začervenala.
Až po chvíli se máma zeptala, proč jsem byla tak červená, když kočár zastavil. Potkali jsme Audiffreta, řekla chladně teta.
Jaké ponížení!
[Škrtnuto: Nedokázala bych]
Jsem ponížena, že si někdo může myslet, že by se mi mohl líbit nějaký Audiffret.
Řadí mě mezi všechny ty dívky.
Misere!
Jsem uražena. A čím víc se budu bránit, tím méně mi budou věřit. Budu mlčet a ať si myslí, co chtějí.
Veliká bída, nikdo si nedovede představit, jak jsem rozzuřená, že mě řadí mezi ostatní husy mého věku a pohlaví.
Ponižující, hloupá a téměř hanebná podezření. Jak mě mohou neznát? Ubožáci, je mi jich líto!