Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 28. října 1874

Skoro jsem nespala, příšerná rýma mě trápila.
Sotva jsem vstala, vidím vcházet obrovské žluté zvíře a za ním mámu. Je to můj mastif z Londýna. Pes velký jako tele a nádherný. Byla jsem opravdu ráda, že vidím svého psa tak nádherného.
Celý den jsme se neodvážili pustit k němu Pratera. Při hře ten obr [Škrtnuto: je větší] kousl mámu; když se postaví a položí tlapy na má ramena, je větší než já. Všichni se ho bojí, je mladý a rád si hraje a lidé si myslí, že se vzteká. Zase jen při hře chytil Fortuného za paži a táhl ho tak od Promenády až domů, aniž ten maličký vydal jediný výkřik. Pojmenovala jsem ho Porthos.
Doprovázíme Ange domů, Audiffret prošel kolem a má matka rozpačitě na mě pohlédla, obávajíc se, že mě uvidí zčervenat. Ale začervenala jsem se teprve, když teta řekla:
— Proč se tak otáčí, idiot!
— Kdo? zeptala se Ange.
— Jeden zdejší sedlák, řekla máma.
Málem bych zapomněla zmínit dvě pozoruhodné věci: první je, že na procházce se slečnou Meuzierovou mi sama od sebe začala vyprávět o vévodovi z Hamiltonu a říkaly jsme si totéž co v Ostende, a druhá je, že Thiers po svém zajetí u italských banditů a svém sestupu do pekel dorazil sem. Dnes večer iluminovali hotel de la Méditerranée, kde bydlí, hraje orchestr a moře je pokryto loděmi s barevnými lampiony, uprostřed velká osvětlená loď vypouštějící římské svíce, hvězdy a osvětlující Promenádu bengálskými ohni.
Skutečná benátská slavnost, když se slavný stařec objevil na balkóně, křičeli:
— Ať žije Thiers, ať žije Thiers! a mávali klobouky. Byli jsme v davu s Ange, Bihovetzem, Ninou a Pârisem, tito dva poslední se u nás po hádce ocitli ještě v deset hodin, a všichni jsme šli jíst zmrzlinu k Rumpelmayerovi.
Ale když jsem se vrátila a svlékla, zmocnila se mě nevýslovná hrůza! Obličej mi hořel, nemohla jsem se dívat do světla, hlava mi těžkla. Byla jsem zděšená, myslela jsem, že onemocním tou... hrůza! Padla jsem na kolena a modlila se z celé síly své duše, prosila jsem o odpuštění všech svých hříchů, úpěnlivě jsem prosila Boha, jak jen jsem mohla, tím spíše, že mě k tomu podněcovala hrůza, která se mě zmocňovala čím dál víc!
Ach! Kdybych se tak modlila každý den, byla bych šťastnější!
S hrůzou jsem myslela na zítřek, už jsem se viděla před zrcadlem!.. Už jsem si představovala, jak zahalená prchám z Nice s tetou a jedu do Londýna nechat si emailovat obličej...