Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 28. října 1874

Skoro jsem nespala, příšerná rýma mě trápila.
Sotva jsem vstala, vidím vcházet obrovské žluté zvíře a za ním mámu. Je to můj mastif z Londýna. Pes velký jako tele a nádherný. Byla jsem opravdu šťastná, že můj pes je tak nádherný.
Celý den jsme se neodvážili pustit k němu Pratera. Při hře ten obr [Škrtnuto: je větší] kousl mámu; když se postaví a položí tlapy na má ramena, je větší než já. Všichni se ho bojí, je mladý a rád si hraje a lidé si myslí, že je zlý. Pořád při hře chytil Fortuného za ruku a táhl ho tak od Promenády až domů, aniž by ten maličký vydal jediný výkřik. Pojmenovala jsem ho Porthos.
Doprovázíme Ange domů, Audiffret prošel kolem a má matka rozpačitě na mě pohlédla, obávajíc se, že mě uvidí červenat se. Ale začervenala jsem se teprve, když teta řekla:
— Proč se tak otáčí, idiot!
— Kdo? zeptala se Ange.
— Jeden zdejší sedlák, řekla máma.
Málem bych zapomněla zmínit dvě pozoruhodné věci: první je, že na procházce se slečnou Meuzierovou mi sama od sebe začala vyprávět o vévodovi z Hamiltonu a říkaly jsme si totéž co v Ostende, a druhá je, že Thiers po svém zajetí u italských banditů a svém sestupu do pekel dorazil sem. Dnes večer iluminovali hotel de la Méditerranée, kde bydlí, hraje orchestr a moře je pokryto loděmi s barevnými lampiony, uprostřed velká osvětlená loď vypouštějící římské svíce, hvězdy a osvětlující Promenádu bengálskými ohni.
Skutečná benátská slavnost, když se slavný stařec objevil na balkóně, křičeli:
— Ať žije Thiers, ať žije Thiers! a mávali klobouky. Byli jsme v davu s Ange, Bihovetzem, Ninou a Pârisem, tito dva poslední se u nás po hádce ocitli ještě v deset hodin, a všichni jsme šli jíst zmrzlinu k Rumpelmayerovi.
Ale když jsem se vrátila a svlékla, zmocnila se mě nevýslovná hrůza! Obličej mi hořel, nemohla jsem se dívat do světla, hlava mi těžkla. Byla jsem zděšená, myslela jsem, že onemocním tou... hrůza! Padla jsem na kolena a modlila se z celé síly své duše, prosila jsem o odpuštění všech svých hříchů, úpěnlivě jsem prosila Boha, jak jen jsem mohla, tím spíše, že mnou čím dál tím víc zmítala hrůza!
Ach! Kdybych se tak modlila každý den, byla bych šťastnější!
S hrůzou jsem myslela na zítřek, už jsem se viděla před zrcadlem!.. Už jsem si představovala, jak zahalená prchám z Nice s tetou a jedu do Londýna nechat si emailovat obličej...