Úterý 13. října 1874

Jmenovala jsem dva profesory a objednala se mříž. Díky Bohu.
Viděla jsem bohužel!, že moje přítomnost nepohnula s pracemi, jak jsem myslela, je pravda, že zedníci a malíři obsadili můj pavilon a vystěhovali mě z něj, že mříž je objednaná, že Biasini za dva dny přinese plán a cenu nových salonů; ale co je to všechno! Chtěla bych, aby zahrada už byla plná krásných rostlin se širokými listy, na sametových zelených trávnících, aby bylo vše konečně hotové za jediný den, nebo alespoň abych viděla zástup dělníků pracovat na tom všem a abych mohla vidět pokroky těch prací.
Můj pokoj se dělá v modrém satéenu. Bojím se, aby to nebylo příliš krásné, všechny naše ložnice jsou tak prosté vedle mé. Paní Howardová mě bude chtít sežrat a neopomene o mně zle mluvit, a to tónem laskavosti, něžnosti a soustrasti.
Opravdu! Ve třinácti se tu o mě už zajímali a měla jsem ve třinácti nepřátele!
Od mého příjezdu do Nice mě pozorovali a mluvilo se o mně, mnoha různými způsoby. Patton, ten dobrák, ta ženská Patton, ten všetečka, ten roznašeč novinek, ten žvanil, ten se mnou zabýval.
Ubohý Patton, svou bezcharakterností škodí sobě, ale škodí i jiným.
Kdyby Patton nebyl konzulem, [Škrtnuto: když jsme] nikdo by o tom soudním sporu nic nevěděl, tolik lidí má v rodině peněžní spory.
Ale ten dobrý pan de Patton, ton ton, ton tajne ton ton.
Roznašeč novinek
Ošklivých či krásných,
Zpívá je na všechny tóny
Ten dobrý pan de Patton
Ton ton ton tajne ton ton.
Z toho zcela soukromého sporu udělal veřejnou záležitost tím, že ho vytruboval na všechny strany. Ale nezlobím se na něj, ubohý hadr chlapa.
Konečně, lichotí mi, že jsem osobnost od třinácti let. Když začínám jinak než ostatní, měla bych se stát něčím zvláštním, tak po tom toužím.
Nic se mi tak nehnusí jako hnít v banalitě. Je ve mně materiál, chtěla bych tu citovat [Škrtnuto: něco] blankverše, které Anna napsala o mně
Kdo si neváží sám sebe, nemůže si vážit jiných.
Byly jsme na koncertě, ještě nikdo, kromě malého Audiffreta, který se procházel jako vždy před kočáry a díval se nebo se předváděl.
Nelze mu upřít, že je to hezký chlapec, a první mu ten titul přiznávám. Je velmi svěží, nicméně jeho záda jsou mizerná, je už shrbený, ačkoli to slušně maskuje volnými sakovými kabáty.
Ale spíš proto, aby napodoboval Hamiltona, dnes ráno měl tu drzost obléct se do šedé a žluté boty a to s chůzí napodobující vévodu, nechává si šít volné šaty, aby vypadal objemnější, nebo ztloustl. Přecházel rue de France a my jsme právě vycházely, a nevím proč, zčervenala jsem, neboť ho považuji za hezkého chlapce, ale nelíbí se mi.
To nešťastné napodobování mě rozesmálo a sotva doma jsem bez váhání napsala na list, který jsem hodila do bílé krabice, toto:
D'Audiffret Emile
Jette des cents et des milles
A la belle Gioia
Que le duc renvoya
Succédant à Hamilton
Il s'est acheté des bottes jaunes
Une large jaquette grise
Et même une cravate cerise.
Avec beaucoup de courage / Imite du duc l'équipage / Qui allant chez sa bichette
Y pendait cent mille clochettes / Mais pour être identique / A ce modèle magnifique
A Emile il manque quelque chose
De cognac une forte dose
D'Audiffret Emile
Jette des cents et des mille
A la belle Gioia
Que le duc renvoya.
Poté jsem měla osudný nápad ukázat tu hloupost Dině, která si myslí, že má jedno z mých tajemství.
Je to tím, že autor i těch nejbídnějších veršů si je nemůže nechat pro sebe a chce je číst každému, koho potká.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „spoken of."
Pozn. překl.: Mariina satirická báseň o Audiffretovi napodobujícím vévodu z Hamiltonu. Ponechána v originále, neboť rýmová i zvuková hra je neoddělitelná od francouzštiny. Volný překlad: „D'Audiffret Emile / rozhazuje stovky a tisíce / na krásnou Gioiu / kterou vévoda zapudil / Po Hamiltonovi nastoupiv / koupil si žluté boty / širokou šedou kazajku / ba i třešňovou kravatu. / S velikou odvahou / napodobuje vévodův kočár / jenž k své milence jedoucí / věšel na něj sto tisíc zvonečků / Ale aby se stal stejným / jako ten nádherný vzor / Emilovi chybí jedna věc / pořádná dávka koňaku."