Pátek 9. října 1874

(Šedé šaty, účes, vlasy spletené a upevněné malým hřebínkem, ostendský klobouk, sluší.)
Nasedám s tetou do kočáru a objíždíme Nice, k Adéovi pro volánky, k několika čalouníkům hledat kretón pro Dinin pokoj, k Viscontimu, kde jsem si předplatila Morning Post, vždyť už je to deset měsíců, co se vévoda z Hamiltonu oženil a ty noviny se zajímají o všechno. Koupila jsem Les Femmes de la Bible a díla Byrona a Shakespeara a „Dona Quijota“, kterého jsem ještě nečetla. Pak jsme byly u Laussela, který mi dává stejné hodiny jako loni.
Zítra si udělám plán studií a v pondělí si zavolám všechny ty dareby profesory, a určím jim dny a hodiny.
Viděly jsme malou Skariatinovnu a několik Nicejců: Jeanne a několik dalších zdejších vlastníků.
Zapomněla jsem na šedý bataklán ve slaměných kloboucích, Zasedského, toho černého Rodionoffa a jiné špinavce, kteří jsou všichni a vždy v šedém a pořád chodí dokola, hůlku v rukou složených za zády, někteří nosí skřipec a vždy vypadají, jako by rokovali o státních záležitostech.
Pozvaly jsme Biasiniho, aby přišel zítra se zámečníkem, neboť už je načase objednat mříž, naše vila připomíná Štrasburk po bombardování, ty kameny ze zbořených teras a ta díra v ro sloužící za vchod působí žalostným dojmem.
Scházím na čaj a mluvíme o Dumasovi otci, Georges, Paul a já vzpomínáme na Mušketýry a jeho Ludvíka XIV. atd. Nenáviděla jsem Dumase otce, protože jsem četla některá díla syna, ale teď ho mám ráda.
Teta je každý večer u toho, když jdu spát, a sedí na bedně (nábytek totiž u mě žádný není), zatímco píšu, dívá se, jak si lehám, políbí mě, pečlivě prohlédne moskytiéru, aby mě nic neštípalo, políbí mě, zhasne svíčky a odejde.

Poznámky

Pozn. překl.: Titul ponechán francouzsky (Marie píše Les Femmes de la Bible); česky „Ženy z Bible“. ↩