Čtvrtek 8. října 1874

Spala jsem v tetině pokoji, stesk po pavilonu se mě znovu zmocnil a prolila jsem velmi hořké slzy. Ráno nevycházím, protože nemám lehké šaty. Ráno je ještě dost horko a bílé šaty mám v čistírně, velmi mi na nich záleží a doufám, že budou ještě svěží.
Šly jsme všechny čtyři na koncert, ale cestou jsme potkaly Orgeska, který se vracel od nás, a máma a teta se vrátily, aby mu ukázaly vilu (mám šedé šaty a černý klobouk). Zůstaly jsme tedy samy, já a Dina, několikrát dvakrát jsme prošly veřejným parkem, ale neměla jsem odvahu se zastavit, tak je to tu ještě ubohé, potřetí jsme se zastavily obdivovat paní prefektovou, blázna a Audiffreta.
Audiffret se neustále procházel před naším kočárem a předváděl se. Ale je to milý chlapec, poslední dobou je mnohem lepší. To jsou ti malí z Nice, Arson, Audiffret a dokonce i notářský písař Desforges jsou milí a nejsou odporní; Audiffret je z nich nejlepší, zušlechťuje se ze všech sil a mohu říct, že se mu to daří a dělá dobře, navíc ho vytříbil poměr s ženou, která je ve svém oboru prvotřídní.
Mámu po večeři hrozně rozbolela hlava, musela si lehnout a pak strašně trpěla, křičela a plakala, stála jsem u ní a přes můj obličej, přes mou neustálou snahu nedávat na sobě nic znát, když má právě velký sklon mnohé prozradit, vyjádřil několikrát lítost, strach a úzkost, dvakrát jsem se přistihla, jak mám dvakrát jsem ucítila, že se tvářím neklidně a oči mám vyděšené a s hlubokou lítostí upřené na mou ubohou matku, která se svíjela na zemi, jak trpěla, ale okamžitě jsem se ovládla, a když byl někdo v pokoji nebo se na mě máma dívala, nešlo z mé tváře vůbec nic vyčíst.
Proto mě nazývají bezcitnou, sobeckou atd. atd. To mě zraňuje, ale raději snesu ty rány od nevědomců, než abych dala své tváři volnost, jak to dělají teta a Dina, ta druhá dokonce přehání, nechá viset dolní ret, vraští čelo, vyvaluje oči víc, než je třeba, řve a pobíhá a dělá ošetřovatelku s horlivostí, obřadností a takovým znaleckým výrazem, že mě to někdy přivádí k zuřivosti. Když se mě ptali, jak se mámě daří, říkala jsem, že je jí dobře, že to je jen bolest hlavy. V deset hodin jsem už byla u sebe, když jsem uslyšela dole křik Georgese a dědečka, sestoupila jsem teprve po několika minutách přemýšlení čekání a přemýšlení, co to je. Nemýlila jsem se. Georges, kterého o mámině nemoci zpravil Fortuné — poslali ho a on podle svého zvyku přiběhl celý udýchaný a s vyvalenýma očima —, vtrhl náhle k dědečkovi s pláčem a křikem, a dědeček v domnění, že než k němu přišel, viděl v domě nějaký hrůzný výjev, se dal do řvaní a hulákání.
Sestupuji tedy je, klidná a majestátní: „Co to je, co je to za křik?“ Když mě vidí tak klidnou, Georges mě nazývá bezcitnou, krutou a odchází se slovy, že zabijeme mámu.
Vracím se s ním a zůstávám ještě chvíli u mámy, které je lépe.
Une tête de face griffonnée à grands traits de plume
Tête griffonnée à la plume Mon Journal, t. 4 (fac-similé) — tome04.docx image 17 (après ¶2592)