Středa 7. října 1874

Procházela jsem se s Gioiou (opicí) a s Walitským, ale necítím se už tak dobře jako předchozí dny. Potkala jsem jen toho Maďara, kterého jsem viděla včera, Walitský ho vídá u rulety. Ostatně tu ještě nikdo není.
Od Wortha mi přišly tmavomodré vlněné šaty, jsou hezké.
Knihy jsem už natrvalo rozmístila do dvou skříní a chemii do třetí, všechny čtyři stěny pokoje jsou pokryté obraz mými a Dininými studiemi, je to malebné.
Večer se mluvilo o mém koni a každý ho kritizoval a haněl, aniž ho kdy viděl. Ale to už je zvykem: nemohu nic mít, aniž by to všichni předem zničili a rozcupovali a aniž by mi všemožné tahanice kazily radost z toho a nutily mě přemýšlet: Proč, můj Bože, je pro mne vše takto předem otráveno? Člověk by řekl, že je to zakletí, a že budu mít vše, po čem toužím, ale vše bude otráveno a nebudu mít z toho žádnou radost.
Opravdu mě to přivádí k zoufalství neskonale víc, než umím říct.
Máma říká, že si z nás dělají blázny, když chtějí deset tisíc franků. Georges říká, že nádherného koně lze mít za tisíc franků, dědeček taky něco říká, Walitský taky a všichni taky!
Proč jen mám tak nešťastnou povahu! Proč nemám sílu neslyšet, co se říká ze zlomyslnosti, nebo jen aby se něco řeklo, nebo aby mě zarmoutili, nebo pro potěšení z toho, že někoho podráždí!!!
Teď se toho (to prokleté se!) tolik namluvilo, že nevím, zda mám koně koupit, váhám, zda má teta psát, či ne. Mám strach a také se mi zdá, že nás oklamali, že ten kůň je ošklivý, a upřímně, sama v sobě neumím říct, zda je kůň krásný, nebo ošklivý a zda se mi líbí!!
To je veliké neštěstí. Bože, zařiď, ať mě nepronásledují, dej mi méně věcí, ale zařiď, aby nebyly tak odporně otrávené.