Pátek 2. října 1874

Vstávám zdravá a svěží, díky Bohu; už mě netrápí mou bledostí. Oblékám se hned (šedé šaty) a jdu bez klobouku na Promenádu, kde není živá duše; jdu se podívat na vily Léon a Gioia, okna té druhé jsou otevřená, Paul je se mnou.
Došla jsem až k vile Souvoroffové, vracela se a byla úplně blízko naší, když jsem zahlédla sukni s tunikou a nohy nějakého pána, stromy na Promenádě mi bránily vidět zbytek, neboť jsem šla po chodníku mezi promenádou pro kočáry a stromy, pak se ukázal živůtek a pak konečně ta okouzlující a půvabná tvář Gioii, toho klenotu mé duše, poznaly jsme se, zčervenala jsem, odvrátila hlavu, ale u díry, která je naším nynějším vchodem (nemáme ani mříž, ani bránu, ale proklouzla jsem mezi dvěma prkny dveří, které ucpávají díru ve zdi, jako by proklouzla krysa), otočila jsem se ještě, ten pán jí to řekl a ona se otočila, pak jsem proklouzla mezi prkny. Ta [Škrtnuto: půvabná] krásná bytost, skoro jsem se usmála, když jsem ji viděla, je tu tak pohodlné, jednoho rána, nebude tu nikdo, ona půjde kolem a já se s ní pokusím promluvit.
Obdivuji víc než kdy jindy naše domy tak pěkně zařízené do nejmenších podrobností a cítím se v nich dobře, protože díky Bohu jsou naše a to je tak příjemné. Vyjdu trochu ven, ale Nice je ošklivá, pustá, malá.
Lucarini byl na Promenádě, když jsme procházely, a starý Barter.
Dobře jsem poobědvala, měla jsem touhu po boršči, a konečně jsem ho jedla.
Otevřely se všechny kufry, skříně, koše atd. atd. a vytahují se z nich šaty, hadry, prádlo, botičky, klobouky atd. atd. atd. vše, co bylo zavřené od zimy. Ale vidím s jakýmsi zoufalstvím, že hodně času uplyne, než budou všechny ty otravné věci uklizeny a než bude vše v pořádku.
Je tu tolik haraburdí, smetí, a, a všeho, co překáží.
Předvídám válku o pavilon, ubytovali tam tatínka, skoro slepého, Trifona, který je mu potřebný, a on se nemůže obejít bez mé studovny, kde tráví celé dny a kde se jí.
Zbývá mi jen malá klec nahoře, ta klec by byla rozkošná, ale s ostatními pokoji, sama o sobě je nemožná.
Ale aby mě zarmoutili, nasadila, máma nasadila žalostný tón, ten ubohý tatínek nemůže jinak, je barbarství ho vystěhovat atd. atd.
Bezpochyby, jednou ubytovaného ho vystěhovat je nemožné, jednou si zvykl, v jeho věku, jíst a trávit den v tom pokoji, je nemožné to měnit. Nesnesu odpor, když se stavějí proti mým přáním, zraňují mě a činí mě nešťastnou, zatímco když je předvídají, způsobí, že se sotva odvažuji ty pozornosti přijmout, protože jsem se narodila s jemnocitem, který bohužel chybí tolika lidem!
Spím ve svém ubohém pavilonu, který mi byl odňat.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „rubbish."