Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 1. října 1874

Ve dvanáct v Marseille; přijíždím houpána jako na lodi. Zbytek cesty probíhá zcela klidně. Ale Gambart při každé zastávce vyskočil ke dveřím a volal:
– A malá se má dobře?
nebo:
– Jak se má ta malá?
Ráno byl celý v bílém a v červených pantoflích, k večeru se ukáže v šedém.
V Cannes potkáváme pana Howarda ze Swiss Times a [Škrtnuto: mluvili jsme] mluvíme s ním.
Konečně jsme v Nice, máma, Georges, Walitský, Paul a Trifon jsou na nádraží.
U dveří domu nás Adam vítá s kyticemi. Jsem velmi šťastná, že zase vidím ubohého dědečka, který je tak starý! Máma dělá tolik, aby mi odporovala, že jsem nebyla tak potěšena z jejího spatření, jak bych si přála. Když já se postavím za bílou, ona za černou, když řeknu, že mám ráda a že se mi něco líbí, hned řekne opak, pokaždé, když mluvím o věcech, které se mi líbí, ona je otráví, zničí, a vždy proti mně, vždy vždy proti mně!
K mému velikému žalu a zármutku nacházím jídelnu v mé studovně, Trifona v pokoji mé budoucí pokojské a groteskní služku jménem Lise nahoře, v kabinetu, kam jsem měla dát své kufry a všechny věci, co se schovávají. Pro větší potěšení jako nejkrásnější ozdobu jídelny Makarova, toho napůl šíleného tvora, a k tomu drzého, familiárního, nezdvořilého a špinavého!
Jíme a mluvíme zároveň, Doria nebyl opomenut a jednou nebo dvakrát mi otrávili náladu tím ošklivým jménem hraběte Merjeewského.
Pak jdeme do domu a nutí mě tam spát kvůli velikému dešti a strašné bouřce. Přišel úder blesku, který mámu tak vyděsil, že s výkřikem, sehnutá, se vrhla doprostřed pokoje, kde jsme ji podepřely, vyvázla jen se strachem, a ten samý úder blesku v tom okamžiku zabil dva ubohé rybáře, kteří se ukryli v jedné z kabin lázní Georges.