Sobota 3. října 1874

Ráno se procházím se psy a bez klobouku až k vile 77.
Nevycházím, ale zůstávám celý den u mámy, kde pokračují vykopávky.
Mluví se o nábytku, špatně samozřejmě, máma především.
Walitský si vždy něco vymýšlí, nepřestává posílat dopisy Makarovovi, který je pokaždé velmi rozrušený a přiběhne žádat tatínka o radu.
Píše prý Ogarev, ten socialista, a tentokrát ho oslovuje jako přítele a sděluje mu, že v návalu podrážděnosti kousl Turgeněva do ucha. Ten hlupák věří všemu a rozesmívá nás. V těch dopisech jsou verše, psané údajnými nepřáteli Makarova, kde je považován za spiklence a autora pamfletů proti ruské vládě atd. atd.
Jdu spát, máma a teta za mnou. Ale sotva jsem u sebe, nevím jak, řeč padne na vilu a já se začnu naříkat nad ztrátou svého pavilonu, nikdy jsem nepřestala kvůli tomu naříkat, ale dnes večer se nářky proměnily ve vzlyky, v slzy, v krvavé a srdcervoucí stížnosti.
Pláču, ne kvůli pavilonu, protože na něm mi už nezáleží, ale protože mě od něj odradili, znechutili.
Hedvábné šaty z Garachu a stuhy mě nezajímají, jako zajímají Howardovy atd. málo věcí se mi líbí a těch málo věcí jsou vždy velké věci. Tahle vila, tenhle pavilon, od prvního dne se mi líbily a dělala jsem si v hlavě tisíc plánů, jak se zařídí, jak moje studovna bude dole, pokojská hned vedle, můj pokoj s balkonem, dvěma terasami, výhledem na Promenádu a moře, pěti okny, malou předsíní, kde měla být moje mušlová vana, to vše se mi líbilo a bavilo. Teď se to všechno zkazilo, zničilo! Dobře vím, že mohu, chci-li, udělat vše, jak jsem chtěla, ale já už nechci, znechutili mě, předložili to tak, že to už nechci, že už nevím co, ale že ty pokoje už bych si nevzala, ani kdyby mě nutili, a kvůli tomu pláču.
Nepláču [Škrtnuto: už] proto, že převrátili, rozvrátili, zničili všechny mé plány, ale proto, že mě odčarovali, proto, že to už nechci, proto, že mě znechutili a odvrátili ode všeho toho, a proto, že jsem nucena uznat, že mi takto mohou zničit to, po čem toužím, slovy pronesenými špatně a nejmenšími věcmi.
Pláču, protože způsobili, že už nechci, přes [Škrtnuto: ten velký] svou velikou touhu, mít to, co jsem chtěla.
Když mě vidí tak zoufalou, neboť jsem natolik zoufalá, že chci [Škrtnuto: odmítnu] odvolat objednávku u Duvala, když mě vidí tak zdrcenu, přijdou mi nabídnout, že vystěhují všechny (musela jsem zahodit pero, abych mohla plakat! Triple Miserere!) ale já už nechci nic, nechci nic. Nebudu mluvit o koni, ze strachu, že mi ho zničí, jsem hloupá, ale je to tak!
Jedinou zlomyslnou poznámkou mě mohou zviklat! Otráví mi všechny radosti a pak mi je dají. Ty nešťastné střelby a dostihy, kolik slz mě stály? Nakonec jsem na ně chodila, ale znechucená, odčarovaná, zdrcená, nechtěla jsem se na nic dívat a se sevřeným srdcem a s modlitbou k Bohu, ať ta střelba nebo dostihy skončí.
To je rozkošný způsob, jak plnit mé přání, jak mě hýčkat!
[Škrtnuto: Všechno, všechno.]
Teď ani já sama už nechci ty pokoje, i dědeček by měl z toho zármutek. A pak ho v jeho věku obtěžovat, vyrušovat, to není správné a já to nechci dělat, jediné, co mě teď těší, je byt v přístavbě, která se bude dělat. Ale kdy! Nejsou peníze, nábytek stojí padesát tisíc franků a přístavba bude stát zrovna tolik, a pak ještě zařídit.
Zkrátka! Nejsou peníze a není přístavba, takže mě netěší nic. A k tomu žádný kůň, protože zase nejsou peníze.
Pořád ty peníze! Zuřím! Protože sama chápu, že peníze nejsou a že, jak jsem si myslela, vše bylo dobré a domluvené a nemělo se utrácet a teď je vše převrácené, otrávené, otrávené, otrávené!
Že dnešní scéna sama o sobě vše ztratila, na pavilon se nesmí už myslet, i při psaní pláču, vzlykám a dívám se do zrcadla, krásná tvář, to říkám! Oteklé oči, lesklý oteklý a červený nos, mokré a otupělé tváře, rty pohrdavé a chvějící se a rudé jako [Škrtnuto: kaktus] krev, a po tom obdivuhodném obličeji tečou slzy v takové hojnosti, že by se pod nimi dalo sprchovat.