Čtvrtek 1. října 1874

Ve dvanáct v Marseille; přijíždím rozhoupaná jako z lodi. Zbytek cesty probíhá zcela klidně. Ale Gambart při každé zastávce vyskočil ke dveřím a volal:
„A malá se má dobře?“
nebo:
„Jak se má ta malá?“
Ráno byl celý v bílém a v červených pantoflích, k večeru se ukáže v šedém.
V Cannes potkáváme pana Howarda ze Swiss Times a mluvili jsme mluvíme s ním.
Konečně jsme v Nice, máma, Georges, Walitský, Paul a Trifon jsou na nádraží.
U dveří domu nás Adam vítá s kyticemi. Jsem velmi šťastná, že zase vidím ubohého dědečka, který je tak starý! Máma mi tolik dělá naschvály, že jsem ji neuvítala s takovou radostí, jakou bych si byla přála. Když se já postavím za bílou, ona za černou, když řeknu, že mám ráda a že se mi něco líbí, hned řekne opak, pokaždé, když mluvím o věcech, které se mi líbí, ona je otráví, zničí, a vždy proti mně, vždy vždy proti mně!
K mému velikému žalu a zármutku nacházím jídelnu v mé studovně, Trifona v pokoji mé budoucí pokojské a groteskní služku jménem Lise nahoře, v kabinetu, kam jsem si měla dát kufry a všechno, co se schovává. Pro větší potěšení jako nejkrásnější ozdobu jídelny Makaroffa, toho napůl šíleného tvora, a k tomu drzého, familiárního, nezdvořilého a špinavého!
Jíme a mluvíme zároveň, na Doriu se nezapomnělo a jednou nebo dvakrát mi otrávili náladu tím ošklivým jménem hraběte Merjeewského.
Pak jdeme do domu a nutí mě tam spát kvůli velikému dešti a strašné bouřce. Uhodil hrom, který mámu tak vyděsil, že se s výkřikem, sehnutá, vrhla doprostřed pokoje, kde jsme ji podepřely, odnesla to jen leknutím, a týž úder hromu v tom okamžiku zabil dva ubohé rybáře, kteří se ukryli v jedné z kabin lázní Georges.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩