Středa 30. září 1874

Bouba byl v deset u nás, jak jsem přikázala, a zmeškaly jsme vlak v jedenáct. Byla jsem velmi ráda, protože jsme tak mohly vidět toho černého koně, kterého objevili teprve včera, a ten je opravdu krásný, dost krásný, abych po něm zatoužila. Byla jsem i u Virota, který mi pošle dva klobouky. Objednala jsem si krásný šálek v rue de la Paix a v šest hodin jsme byly zavřené v té krabici, které se říká kupé, a jedeme ke Gare de Lyon.
Jak vcházím do čekárny, cítila jsem slyším hlas, jak mi říká:
„Hej! Dobrý den, jak se máte?“
Je to Ernesto Lombardi; třese mi rukou, až dvě krabice na klobouky, které jsem držela, tlučou o sebe jako buben. Pak křičí na úředníka, který stojí u dveří:
„Ale pusťte přece paní de Romanoffovou, rychle, pomozte těm ubohým ženám, vezměte ty krabice!“
V okamžiku jsou všechna zavazadla uložená a my jsme prošly i se psem a vším.
Po několika drobných útrapách jsme vyjely v kupé naproti Ernestovu a skrz okna jsme ho viděly jíst a kývat na nás hlavou i rukou. Ten muž jí dobře, a přesto u sebe doma skoro nic nedá k večeři a krájí na tak malé kousky, že je to směšné. Natáhl si bílé rukavice a posadil se ke spánku, my jsme zatáhly rolety, ztlumily světlo a udělaly totéž, až na ty bílé rukavice.
Spala jsem dost špatně, přestože se o mě teta starala s nekonečnou péčí, pozorností a laskavostí: aby mi dopřála víc místa a já se mohla natáhnout v celé délce, lehla si na zem a celou noc ji trápily dveře, které dotěrní průvodčí otvírali na každé pětiminutové zastávce.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Buon giorno, come state ?“ ↩