Pátek, 11. září 1874

Zkouším u Wolmershausena, šaty jsou hezké, ale je potřeba je ještě upravit. Než vyjdu, přinesou mi šedý kabát a klobouk od Brownové.
Tolik plstěných klobouků se mi líbí, že ačkoli už dva mám, chci koupit ještě jeden. Od dvou do pěti se procházíme a v šest se vracíme, přijde Foster a zavede nás k Billu Georgeovi. Vybrala jsem si mastifa, ale Foster mi slibuje zítra v deset většího. Teď psa koupit nemohu, ale z Paříže napíšu Fosterovi, pošlu mu obnos a on mi psa pošle. Je velmi laskavý a zdvořilý; doufám, že budeme mít příležitost oplatit tu zdvořilost jeho sestře v Nice.
Po večeři přinesou jezdecký kostým od Paola; je dobrý, ale má věčnou vadu — udělal mi místo na poprsí příliš nízko, a zároveň naštěstí udělal vršek dost široký, aby mé poprsí pojal. Jenže mě mrzí ty jakési dva pomeranče, které trčí a jsou prázdné. Proč je nedal tam, kde by mohly být plné?
Zjišťujeme, že jsme o dvě libry bohatší, než jsme si myslely. Jaká bída!
Dnes v noci jsem spala s tetou a ráno jsme probíraly náš budoucí nábytek.
Dnes mi připomněli muže, na kterého jsem zapomněla a kterým jsem se chvíli zabývala. Je to Blackprince. Přišla řeč na psy a na bohaté lidi. Máma mi chce pořád dokazovat, že bohatí lidé neexistují, teta říká, že existují, ale ne pro mě. Řekla jsem, že bych se velmi ráda procházela se psy jako Wittgenstein; doufám, že budu mít tři: mastifa a dva novofundlanďany.
Zapomněla jsem říct, že jsme potkaly pana Allena a mluvily s ním.
Zítra dvacet minut po čtvrté opouštíme tuto zem zalidněnou vévody a lordy, zastavíme se v Canterbury a pak se vrátíme do země panáků, ničemů a budižkničemů. Vše končí a náš pobyt v tomto ráji také.
Naše konverzace s tetou jsou pořád stejné: ona říká, že v Rusku je stejné bohatství a stejná šlechta, a já říkám, že ne, že to nelze ani srovnávat. Naše bohatství je menší a naše šlechta je žert ve srovnání se zdejší šlechtou. A je to čistá pravda.
Velmi šťastně jsem se narodila právě dost urozená, abych si mohla troufat aspirovat na velkou urozenost. Ať se říká, co chce, jsem přece jen šlechtična a můj otec je maršál šlechty.
Není to ohromné, ale dost na to, abych měla právo vstoupit do jakéhokoli stupně šlechty bez ostudy.
Můj dědeček (a má matka tedy taky) je z velmi staré rodiny, starší než mnohá ruská knížata; jeho žena byla také z dobrého rodu; jeho babička byla vnučkou velkého hetmana Poloubotka, jehož syn kvůli událostem na Ukrajině uprchl do Holandska a uložil tam miliony, jejichž jsme dědici, ale protože se neví ani přesný den, ani uložená částka, holandská banka ty miliony, které pohádkově narostly, nevydá.
napříč stránkou
Je to Balzacova teorie, že všichni šlechtici jsou si rovni.
Ze všech stran kromě babičky Bashkirtseffové, která byla nemanželská dcera, ovšem velkého pána, ze všech stran, říkám, je to v pořádku! po pravdě řečeno Můj otec je z mnohem méně dobré rodiny než má matka, ale naštěstí je urozený právě tak akorát.
Jsem tedy, myslím, dost dobrého rodu na to, abych se mohla stát čímkoli. Nehledě na to, že jsem se narodila naprosto odlišná od ostatních a kdybych se bývala narodila jako selka, přestala bych jí být, jakmile bych dosáhla věku rozumu.
Jenže jsem hrozně zošklivěla a mám závratě a nevolnost, bušení srdce a velkou slabost.
Bože můj, uzdrav mě!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: Pavlo Polubotok (asi 1660–1724), v letech 1722–1723 úřadující hetman Levobřežní Ukrajiny, byl zatčen na rozkaz Petra I. a zemřel v Petropavlovské pevnosti v Petrohradě. Podle legendy, rozšířené od roku 1907, uložil zlato v zahraniční bance, obvykle v Bance Anglie; v rodinné verzi, kterou uvádí Marie, jde o banku v Holandsku. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „it is all right !“. ↩