Středa, 9. září 1874

Je mi trochu lépe, ale pořád tentýž stav jako na lodi.
Zkouším u Paola a u Wolmershausena, kde objednávám další kostým. Pak se dál touláme v kočáře.
Dvakrát nebo třikrát zaprší. Prohlédneme si Westminster Abbey a St. Paul’s. Od té doby, co si prohlížím nejrůznější památky, stojí podle mě za vidění jen tyhle. Jaká starobylost, jaká velikost!
Obdivuji mimo jiné architekturu domů. Všechno je pevné, masivní, ladné a bohaté.
Když jsem si na kontinentu prohlížela paláce, scházela mi ta krásná starobylá architektura; myslela jsem, že už neexistuje, a znovu s bezměrným uspokojením zjišťuji, že to, co jsem považovala za ztracené, existuje lépe, než jsem si myslela.
Je zima a vzduch je dobrý. Chtěla bych tu zůstat navždy, chtěla bych hlavně vidět zdejší Plobstery; to musí být polobozi, jak říkala Bête. A nic mě netěší tak jako vidět krásné muže, hlavně Angličany.
Před večeří se trochu procházíme, aniž bychom se příliš vzdalovaly od hotelu. Zbožňuji anglické klobouky, kupovala bych je každý den.
Jedním slovem, všechno mě tu uchvacuje.
Mluvily jsme o Hamiltonovi, o jeho jmění, a teta se jako vždycky snažila dokázat, že je zruinovaný.
Po večeři už nevycházíme.
Rozhodlo se, že cestou z Londýna pojedeme do Canterbury. Pořád myslím na zdejší muže, chtěla bych nějaké vidět.
Neexistuje na světě národ, který by měl ten zvláštní šmrnc Angličanů, jejich způsoby a jejich držení těla. Bohužel jsem hrozně zošklivěla.
Mám tak silné bušení srdce, že se bojím, aby ho někdo neslyšel, a to bušení se ozývá v zádech a hlavně v pravém uchu a potom mi brání usnout a ruší mě při psaní.
Myslím, že začnu brát železo, můj stav mě otravuje a znepokojuje. Od té doby, co studuji, jsem spala málo, skoro nikdy víc než sedm hodin a často jen šest. To je začátek, ale nadobro mě zničilo to, že po celou cestu od 6. nebo 8. května si nikdy nelehám dříve než v jednu-dvě a velmi často ve tři a čtyři. A opravdu sklízím plody toho krásného života, jsem slabá, nevyjdu deset schodů, abych se nezadýchala a srdce mi nebušilo jako tehdy, když za mnou na Střelnici stál vévoda z Hamiltonu; jsem bledá, ošklivá, pomačkaná, šeredná.
Teď jsem začala chodit spát dříve, hlavně v Londýně, ale co zmůžou tři dny dobrého proti čtyřem měsícům zlého!
Ubohá já. Noční bdění zabíjí draky, natož patnáctileté děti. A mně je teprve patnáct let, ten nejkřehčí věk.