Pondělí, 7. září 1874

Snídáme naprosto tak, jak to mám ráda, bereme kočár z hotelu a vyrážíme.
Zavezou nás k Toweru, který si prohlédneme a o kterém nemá smysl psát; řeknu jen, že mi všechno připadalo skoro lepší, než jsem si myslela; obvykle mi věci připadají horší.
Ach! Čím začít, o čem mluvit?!!!
Jsem tak nadšená, okouzlená, ohromená, že nevím, co říct. I to zatažené nebe se mi líbí; vždycky jsem ho ostatně měla ráda.
Snažila jsem se, aby mi Paříž připadala obdivuhodná; obdivuhodná je, ale něco mi chybělo, Paříž mi nepřipadala dostatečná, cítila jsem, že existuje něco lepšího, a nebyla jsem spokojená.
Ale Londýn je to nejlepší, o čem jsem snila: Londýn má vše, Londýn je naprosto můj ideál. Všechny domy, paláce, památky, kostely, vše je dokonale podle mého vkusu a vejde se dokonale ke mně do toho místa, které bylo prázdné, aby ho přijalo, jako přesné pouzdro a vyměřené na přijme šperky, pro které bylo vyrobeno.
Jsem naprosto spokojená a nepřeji si a nepředstavuji si nic krásnějšího, většího, velkolepějšího, bohatšího, nádhernějšího, překvapivějšího, grandióznějšího, impozantnějšího, mimořádnějšího, přívětivějšího, rozkošnějšího a úžasnějšího než Londýn!
Zkrátka, když jsem viděla Londýn, už si nepřeji vidět nic jiného a jsem dokonale spokojená. Dělala jsem si plány ve své ubohé hlavičce, že budu žít v Paříži, a i tehdy mi to nevyhovovalo a říkala jsem si, nic určitého před Londýnem. A měla jsem pravdu, ubohá malá Paříž, už nebudu snít v tobě a pro tebe; má mimořádná láska k Angličanům, které jsem málo vídala, a k Anglii, kterou jsem vůbec neviděla, se touto cestou mění ve zbožňování a navždy zakotvuje mou mysl i srdce. Myslela jsem, že vím, co chci; ne, mýlila jsem se.
Teprve teď to vím. Je to krátké: žít v Anglii, a tak, jak se mi líbí.
Více než kdy jindy mi schází vévoda z Hamiltonu a budu zoufalá, nenajdu-li jiného jemu podobného. Ne co do tváře, v tom nemá rovného, ale co do jména a jmění. Doufám, že Bůh uslyší mou modlitbu, která se v tuto chvíli k němu vznáší tak vřelá a bázlivá a vroucí jako za časů hamiltonovských nadějí.
Od jeho sňatku jsem se neuměla modlit a v tuto chvíli cítím, že se umím modlit, a půjdu se modlit.
Žiji, toužím, dýchám! Cítím, že mám krev v žilách, mozek v hlavě a ctižádost, pýchu a vůli v duši a srdci!
Ale k čemu to vše, jestli Bůh nechce a potrestá mě za tyto špatné vlastnosti.
Co mám říkat. Doufám a modlím se.
Kdyby Bůh chtěl... jinak... tím hůř. Ale budu se modlit, jak jen budu moci.
na okraji
Viděla jsem hraběnku a slečnu de Galve v krásném kočáře a s pudrovaným lokajem. Ta je šťastná!
Dnes jsem toho hodně stihla: prohlédla jsem si Tower, projela City a všechny hlavní ulice a byla jsem u Mrs Brown, kde jsem objednala klobouk, u Paola, kde jsem objednala jezdecký kostým, a u Wolmershausena, kde jsem objednala šedý kostým se zeleným sametem.
Pak jsem dobře povečeřela, už dlouho jsem tolik nesnědla. Všechno je tu tak lákavé. Chtěla bych všechno koupit a všechno sníst.
A jaké ovoce!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „the City“ (obchodní centrum Londýna). ↩