Neděle, 6. září 1874

Lehla jsem si ve tři, v osm mě už trápí.
Vstávám v půl desáté a zatímco se oblékám, říkají mi, podle rozkošného domácího zvyku, že jdu pozdě, že loď odjíždí atd.
Oblékám si hnědé šaty od Wortha, klobouk, který jsem si koupila v Bruselu, jiný už nenosím; náramky, sladěné rukavice, uzavřené botky.
Několik minut před odjezdem přichází malý hrabě, ubohý tvor, mořská škeble.
Ve spěchu nasedáme do kočáru a jsme u lodi. Jsem veselá smutkem a rozjařuji se, jak jen mohu. Neboť i tu nejhorší věc vždycky vyhlížím s netrpělivostí a nenávidím i miluji čekání.
Je mi trochu líto, když se loučím s mámou, a Paulovi říkám, když ho líbám:
„Nedělej prasečiny a chovej se slušně.“ Máma se snažila slyšet, co říkám. Ale je to ztracený chlapec, velmi ho lituji a někdy si přeji, abych se mýlila.
Loď odjíždí a postupně mizí tváře mámy, Paula a Walitského a malého hraběte, kteří se nepřestávají dívat. Ubohá duše!
Na rozloučenou mu jen říkám nashledanou a podávám ruku.
Propluli jsme kolem mola a marně jsem chtěla rozeznat Doriu Pamphiliiho, toho ostendského hrdinu, který nás, aniž to věděl, tolik pobavil. Pak se vynoří Kursaal, hotely, hotel de la Plage, lázně, pak písek, pak jsem se začala nudit a sestoupila jsem hledat knihu, ale jakmile jsem byla v kabině, udělalo se mi špatně a musela jsem si lehnout a vstala jsem až v Doveru.
Teta zuří, nevím proč. Myslím, že jsem neřekla, že s námi jede Dina. Byla bych raději, kdyby nejela; ráda cestuji ve dvou.
Dover mi připadá velmi krásný na to málo, co z něj vidím.
Na celnici čekáme dost dlouho, ještě déle, než nám prohlédnou zavazadla, a pak teta zuří. Myslely jsme, že pojedeme nejdříve do Canterbury, ale teta, rozzuřená nevím z čeho, začne říkat, že tam nemáme jezdit, že Howardovi nás nechtějí, že s námi minulou zimu v Nice skoro špatně zacházeli, a všelijaké podobné věci, které mi berou chuť, až se sama sebe ptám:
Proč jsou všechny mé radosti, všechny mé cesty otráveny?
Dělá se, co chci, jede se, kam chci, dává se mi, co si přeji, ale napřed to otráví a učiní mi to hořkým a smutným. Takže si skoro nikdy nic pořádně neužiju.
Nacpou nás do vagonu se dvěma jakýmisi černochy a jedním ničemou.
Během této cesty ztělesňuji nehybnost, trpělivost a chladnokrevnost.
škrtnutoKonečně začínám
Od té doby, co jsem v Anglii, se cítím jinak. Obvykle se při cestování nikdy nedívám z okna, tady naopak nedělám nic jiného, obdivuji tu tak pěstěnou zem, ty krásné stromy, protože všechno mi tu připadá krásné. A hlavně, a to je zvláštní, se mi zdá, že se vracím domů a nejedu do cizí země a poprvé.
Konečně zahlédnu množství malých domečků, všech stejných, a v dálce obrovské město. To je Londýn. Splnění všech mých cestovních přání!
Jsem dokonale šťastná, když přijíždíme na Charing Cross. Cestou do hotelu Alexandra se dívám napravo a nalevo s rostoucím uspokojením a s tím pocitem, jaký má člověk, když znovu vidí, co je jeho, co zná a miluje. Hádala jsem jména místa, aniž bych se kohokoliv ptala, a vcházím konečně do hotelu, jako bych vcházela do vlastního domu.
Všechno mě uchvacuje, obsluha a zvlášť jídlo!
Už kdovíjak dlouho, ne, mýlím se, nikdy jsem nebyla tak dobře obsloužena; jen jsem si to představovala. Všechno mi připadá výborné, aspoň podle mě, a s úžasem tu nacházím věci, o kterých mě mrzelo, že jsem je nevymyslela sama.
Ale ještě jsem unavená z lodi a uléhám.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩