Čtvrtek, 3. září 1874

Ještě jsem nebyla oblečená, když přichází Florence a její bratr se svým psem Glenem, to je překrásné zvíře. [Škrtnuto: Pak] Přichází také hrabě, kterému jsem včera nařídila, aby zjistil jméno toho tak bledého Angličana; nuže, ten tak bledý Angličan není nikdo jiný než Doriův bratr. Přichází i Basilévitchová. Teprve v jednu přemluvím tetu, aby šla na koupel. Fosterovi přicházejí taky a Merjeewský nese můj hřeben, mé zrcátko atd. Často, zvlášť po četbě Ludvíka XIV., si představuji, že jsem král. Jako například dnes v kabině; pršelo a všichni zůstali uvnitř, chtěla jsem se svléknout a stěží jsem se udržela, abych nevstala a pokynem a pohledem jim nenaznačila dveře. Cestou ke koupeli na hrázi přichází Doria proti nám; prý jsem zčervenala. Merjeewský, když mě vidí zrudnout, zrudne taky. — Jaké štěstí! šeptla mi teta do ucha. Doria sklopil oči. Skoro nikdy nevidím jeho tvář, je tak vysoký, že než mé oči vystoupají až k jeho obličeji, měla jsem je příliš dlouho upřené na jeho osobu a musím je sklopit nebo odvrátit, a tím pádem vidět nebe. Nikdy se nezlobím, když se žertuje, ale naopak, ráda žertuji sama, zvláště před Merjeewským. Protože nejsem do Dorii zamilovaná [Škrtnuto: směji se s] a nehnusí se mi, naopak, a je to slušný muž, směji se a vymýšlím a vyprávím hlouposti. Několikrát se mě (rodina) ptali, jestli bych si Doriu vzala, a pokaždé jsem odpověděla: Na místě — a je to pravda. Nedokážu si představit, že je Doria hezký; teta ho shledává velmi hezkým. Ale o osobě, kterou vidím často a o které se mluví neustále, nedokážu nic říct. Koupel byla rozkošně studená. Skoro nikdo tam nebyl a pršelo. Obědváme na Plage s Fosterovými, prší tak, že na cestu domů bereme kočár. Vejdu k nim, Florence zpívá, zpívám taky. Pak se vracím. Večeřím teprve v osm a velmi špatně; odtud, aniž bych se oblékla, jdu na ples s tetou. Schováme se v koutě, ale tam nás najdou Basilévitchová, hrabě Barkovský a Fosterovi. Foster II mi nabídne procházku, přijímám, protože jsem velmi růžová. Tím spíše, že Doria ten hrdina je tady a musíme projít před ním. Jsem v šatech ze sukna, a přesto se na mě hodně dívají; Doria sám se na mě dívá. Dělám tu procházku, během níž jsem několikrát potkala Doriu. Foster mě vede ke dveřím podívat se na tance, tam je Doria; procházíme se v předsálí, Doria taky; vracíme se do velkého sálu, Doria taky, a jde si sednout. Velmi se mi to lichotí; hodně se na mě dívali a proto si budu v budoucnu na Ostende ráda vzpomínat. Toto město, kde se nudím, mi bude chybět. V předvečer odjezdu mi Ostende připadá drahé. Kvůli tomu jsem odložila naši cestu až na sobotu. Bude mi po Doriovi stýskat. Ale Walitský mi pořád nedá psát, chodí a přednáší verše o Doriovi.