Středa, 2. září 1874

Mám stesk po domově, chci se vrátit do Nice. Jsem unavená tímto životem. Je mi tak dobře v Nice (neřekla jsem nám). Chci znovu vidět Promenádu, mou drahou Promenádu, naši vilu, říjnové deště, náměstí Masséna, nábřeží, veřejnou zahradu, London House a konečně všechno. Mám nesmírné potěšení z toho, že si tam samu sebe představuji. Doufám, že ta milá, vytoužená místa znovu uvidím. Teď jedu do Londýna, abych se v Nice nerozpustila. I když tam je to taky dobře. Ale je ještě příliš horko. Hrabě přichází a odchází. Jdu s tetou na molo. V Ostende se strašně nudím. V Kursaalu zůstáváme do večeře s Basilévitchovou, Merjeewským a dlouhým nosem. Večerní koncert (bílé šaty od Wortha, můj účes, dobře). Pohled na sál je žalostný; sedáme si do první řady vyhrazených křesel, ale zdejší společnost je opravdu příliš špatně vybraná. Jsme jediné elegantní. Tři ošklivé Polky, Viviani, Merjeewská a ještě jedna Vineyteka mě sžírají pohledy. Směji se. Koncert je nádherný, ale nikdo tu není. Byl tam ten tak bledý Angličan s, předpokládám, sestrou a neteří velkého Dorii. Vracíme se v doprovodu mladíčka. Posílám ho mi koupit třešňové zákusky, díky čemuž má to štěstí, že půl hodiny zůstane u nás; zacházím s ním velmi špatně, ale jsem si jím jistá. Tlachám před ním, jako by tam nikdo nebyl. — Nemá žádnou váhu.¹ — Walitský se stal naprosto básníkem; kromě okouzlujících básní, které posílá Makaroffovi a šílejí z Agareffových dopisů, složil toto, což dokazuje, jak moc a jak se u nás zabýváme a mluví o Doriovi.
— Vyprávím vám příběh Dorie Pamphiliiho Je to zlá pijavice Zabiják ženských duší Je obrovský Dlouhý, krásné postavy Jeho pronikavý pohled Plodí mezi ženami hádky. Tady je zbytek: Ten rozkošný člověk Hloupá Černjakovská Mouška Baškircevová Dušenka Merjeevská Když spatří Doriu Vyvolá v domě hysterii Všechny nazývá hlupáky Křičí, bije se kopanci A spása nastává Teprve když je odvedou k moři A posadí s Doriou a Bodym Na lavičku na molu. Tady je zbytek. [Zbytek básně ve dvanácti verších v ruštině je prakticky nečitelný.]