Úterý, 1. září 1874

Vykoupala jsem se, na nic si nevzpomínám, protože jsem neměla klíč od svého deníku, a teprve ve čtvrtek ho najdu a píšu. Basilewský ve chvíli, kdy jsme vstávaly od stolu po obědě, přichází s námi k nám. Basilévitchová, když ho vidí u nás, přiběhne, ozdobená všemi svými parurami. Jak přecházela ulici, Basilewský řekl, že má málo vkusu a nosí příliš mnoho věcí. Jakmile vstoupila, pochválil ji za vkus a řekl, že to právě říkal těmto dámám. Myslí si, že my a Basilévitchová jsme rivalky a že on je příčinou rivality. S ním se člověk vždycky směje, a to je něco. Jdu na ples proti své vůli. Basilévitchová přijde a odnáší nás s tím, že jí to slíbily, že nikoho jiného nepozvala atd. Růžové šaty, jako jindy. Nechtěla jsem nic jiného než zůstat v klidu, ale pokaždé mě vyzvali. Myslím, že se líbím Fosterovi II, který je neskutečně ošklivý. Tančila jsem s tím portugalským ministrem, který nám byl představen na posledním plese, tančí jako opice a měla jsem velké potíže udržet se v rytmu. Představili mi mladého Chtcherbinisu. Ale poznali jsme se; vskutku, známe se od Krement-strangu. Málo se změnil, pořád tytéž sklopené a vystrašené oči. Plobster vyčerpal celou svou inteligenci v pózách; od té doby, co se známe, to už není zajímavé. Basilévitchová ho chce, ale je hloupý. Hrabě mě zve, svolím, pak při tanci:
— Zapomněl jste, že s vámi nemluvím.
— Ne, slečno, a proto, abych vám ušetřil nepříjemnost, že na mě promluvíte, jsem se držel zpátky; ale vy odjíždíte:
— Ano, odjíždím a odpouštím vám a žehnám vám. Pak jsem mu řekla, že se mi jeho způsoby nelíbí, chce vědět, co se mi nelíbí, ale neřeknu mu to, protože to sama nevím. Jedním slovem, odpouštím mu; doma mě tím příliš otravovali; budu mít odteď pokoj. Je víc než šťastný. Teta, Basilévitchová, Moelenar jdou do cukrárny a já se vracím s Paulem a Merjeewským, který je tak okouzlený, že nasazuje motýlí manýry a já ho kárám. Aby dovršil své štěstí, říkám mu, ať jde koupit zákusky pro mámu. [Škrtnuto: Slečno, mohla byste se zeptat Walitského, jestli chce přijít.] Walitský vám vzkazuje, že si fosfor můžete sehnat sám. Ale to musí být nudné. Rozumím, když je člověk ve společnosti.
— Ano, ale na společnost se dá myslet. A hle, blázen na celou noc bloudí po břehu moře a skládá verše. Všechno jsem vyprávěla a doufám, že mě teď nechají na pokoji.