Pondělí, 31. srpna 1874

Dnes jsem se koupala, proud byl velmi silný, ale nic se nestalo. Oběd na Plage, půl hodiny odpočinku doma, s mámou na molo, pak, moře je přílivové, vlny nás skoro dosahovaly a vítr byl neskutečný. Šla jsem tam, abych viděla toho hezkého Angličana, ale neviděla. Doma se mi smějí, protože hledám Plobstery a všude se dívám, jestli najdu hezké muže. Netajím to. Musím přiznat, jméno Plobster je od té doby znehodnoceno, co ho dostal Moelenar. Máma teď říká, že Plobster z hotelu de France není tento. Na molu jsme s Fosterem I a jedním Belgičanem, Fanbrantigenem, Angličanem. Když slyšel, že jedu s tetou do Londýna, nabízí, že nás doprovodí, ušetří nám všechny nepříjemnosti cesty, hotelů atd. atd. Foster prosí, ať mu telegrafujeme, a zarezervoval by pokoje a vše připravil. Měly bychom tedy cestovat se dvěma strážnými anděly. Fanbrantigen odjíždí pozítří a Foster dnes večer. Ráda bych jejich ochoty využila, ale bohužel neodjíždíme až ve čtvrtek kvůli koncertu Koutského, který je přeložen na středu. Ale stačilo by jim zatelegrafovat. Jdou s námi na hráz, potkáváme Florence, obě Angličanky a barona Leisse. Spojíme se. Máma si sedne a já jdu s Florence. Mluví se o mé cestě do Anglie.
— Včera jsem vás viděla s Plobsterem.
— Ano, přeje si být vám představen; ale není to docela Plobster.
— Ach! Vím, je napůl nula, napůl Plobster, že? Vracím se v pět, píšu do šesti, pak jdu na večeři. Basilévitchová večeří se svým mužem, pošle ho pryč a přijde k nám, abychom šly spolu do Kursaalu. Basilewský je taky s námi a všichni čtyři zamíříme do Kursaalu a posadíme se jako onehdy. Zpočátku to bylo chladné kvůli Paulovi, hraní atd. Ale vše skončilo a od devíti do čtvrt na jedenáct jsme se zase smáli jako blažení. Basilewský je velmi duchaplný, v každém jeho slově je cítit myšlenka, a Basilévitchová vypráví hlouposti, on se jí vysmívá. Pořád po něm chtěla vějíř, bylo to velmi komické. Bylo nás pět dam a Basilewský jediný společník. Ti ženichové kolem kroužili a magnetizovali, ale marně. Jde s námi až k Cercle des Bains. Šla jsem tam nerada. Dvě místa se objeví nalevo a koho vidím za sebou! Doriu Pamphiliiho s tím tak bledým Angličanem. Jsem velmi růžová, celý den. Ach! Ale zapomínám, dnes ráno jsem byla nachytaná. Česala jsem se, někdo klepe, vstupuje, vidím staršího pána, tuším, co to je; řítím se ke dveřím, jsou zamčené, a tak se schovám pod pohovku. Je to Winnier, králův lékař; chtěli mě nechat vyšetřit silou nebo lstí. Konečně vylezu, prohlédne mě a prohlásí anémii, nenašel nic jiného. Je to hlupák. Znám svou nemoc lépe než on. Vyčerpala jsem se za čtyři měsíce. Potřebuji měsíc na zotavení a to je vše. Jenže zuřím, protože se odvažují předpokládat, že jsem nemocná! Zacházím s nimi jako se psy, chladnokrevně; ráda bych jim dala rány holí. Ale vraťme se k Doriovi, říkala jsem, že jsem celý den velmi růžová a zvlášť večer. Proto jsem veselá a živá jako dřív. Teta tvrdí, že Doria je hezký a okouzlující. Zůstáváme do konce. Jak jsem odcházela, máma řekla, že se na mě Doria hodně díval, a Paul, že ukazoval svým dvěma společníkům mé nohy. Dina řekla, že jsem byla zářivá. Nebyla jsem to kvůli Pamphiliimu; smála jsem se, když jsem ho viděla, vzpomínajíc na všechny Walitského hlouposti, ale to je vše. Nemohla jsem se na něj dívat, musela bych se otočit, a to by nebylo správné. Zahlédla jsem ho dvakrát nebo třikrát, když jsem mluvila s tetou, [Škrtnuto: jak] byl trochu stranou. Doria nás brzy předejde. Jak je velký! Ti, co s ním jsou, vypadají jako děti. Plobster, který je vysoký, je vedle něj malý. Plobster jde s Basilévitchovou před námi. Basilewský nás doprovází až k nám. Basilévitchová se postaví do okna a my se postavíme na balkón a Basilewský zůstane uprostřed ulice. Prochází se jako v divadle, za měsíčního svitu. Basilévitchová říká hlouposti ze svého okna.
— Je to jako v divadle, jen je škoda, že tu není kytara, říká Basilewský.
— A deštník, říká Dina, máte deštník, se kterým se dá dělat všechno. Tak se jal hrát na svůj deštník jako na kytaru. Basilewský serenádující. Smíchy by se člověk zabil. Ještě dlouho tak zůstáváme. Ulice je opuštěná, měsíc osvětluje jednu ženu v okně a čtyři ženy na balkóně a jednoho muže — ten muž je Basilewský — uprostřed. Je to moc hezké.
— Počkejte, přinesu svíčku, říká Basilévitchová.
— U ní doma v celém domě je jen jedna svíčka, říká nám Basilewský.
— Ne, čestné slovo, je zábavný.