Pátek, 28. srpna 1874

Žertuji o Doriovi stejně jako ostatní a teta říká:
— Kdy ten Doria konečně začne věnovat pozornost! Načež máma:
— Ano, Doria je přece zamilovaný do Marguerite, a může vůbec věnovat pozornost komukoliv jinému? Teta:
— Marguerite je vdaná žena. Jak se směji! Dostala jsem od Jeanne okouzlující a upřímný dopis. Jak ten čas letí, už je to týden, co nemluvím s hrabětem, kromě dobrého dne a nashledanou. Nahlédla jsem do Klíče ke snům, třetí slovo vpravo po otevření knihy, abych věděla, co si myslet o Merjeewském — Hluboká a neměnná oddanost. — To je rozkošné. Včera jsem si opět dala pod polštář His Grace atd. a zdálo se mi, že má přijet. Basilévitchová pije u nás kávu. Basilewský nám včera představil vévodu z Beaufortu, starého trosku, a řekl Basilévitchové, že nám představil Doriu. Celé odpoledne zůstáváme doma. Přichází hrabě, pak Basilewský, který se baví tím, že učí Bagatelle skákat přes svou hůl. Kolem páté přichází paní Voyeïkoff, její první návštěva, s dětmi. Jdeme všichni večeřet na Plage, ale já nic nejím. Asi jsem nemocná, jsem slabá a občas se mi dělá špatně. V čítárně na chvíli; cestou ven potkáváme Fosterovy, kteří nás zvou zítra navštívit Bruggy. Oblékám mámu do červeného, já (v bíle-stříbrném, klobouk, neškodí). Posadíme se u dveří s markýzou a hraběnkou Merjeewskou — je to hloupé, vypadáme jako věšáky; přichází Doenhoff, odjíždí zítra, ale co se odloží, neztratí se, řekl; myslí, že mámu by se mohlo podařit... potom Leiser, hrabě Domino Barkovský, pak představí ministra z Portugalska, pak Merjeewský. Ten maličký mě zve na valčík:
— Dnes večer netančím, pane.
— To je velká škoda; velká škoda. To je jistě proto, aby mi řekl. Jsem hloupá, že jsem všechno vyprávěla všem; od té doby mi vzali klid. Jednou s ním nezacházím dobře, jednou nejsem dost milá atd. atd. Každý se do všeho plete. Podívejte, kdybych nehonila Merjeewského. Někdy zuřím! Ale prohlásila jsem jim, že je to moje věc, že jsem byla příliš hodná, když jsem to říkala, a že se do toho nikdo nemá plést. Vzala jsem si na odchod svůj modrý plášť, všem se líbil, mladíčkovi taky.
— „Velmi hezká mantila."
— Měla jsem ji ještě ve Spa — a naše oči se setkaly. Tahle malá potvůrka je zlomyslná. Pár minut před naším odchodem představil Plobstera Basilévitchové, ta celá okouzlená ho odvedla do sálu.
— Už tak dlouho si to přála — řekla markýza.
— Ano, tolik, tolik si to přála — řekla hraběnka Merjeewská. Když hrabě přichází k ní a říká:
— Tak konečně se přání paní Basilévitchové splnilo. Je to směšné, ale nejsem naštvaná. Ten maličký schválně ho představil jen Basilévitchové.