Středa, 26. srpna 1874

Žádný krásný sen. Máma a Dina odjíždějí beze mě a já si v sedm znovu lehám. Máma včera večer vyprávěla tetě a zakončila takto: Moussia musí být nadšená, včera se za ní honili a dívali se na ni opravdu až do otravnosti. Přichází Merjeewský, nejsem v salonu, nejsem k zastižení; najednou se všichni řítí s křikem: Podívej, podívej, kdo jde. Nadzvednu rolety a vidím Doriu, ale protože mě málo nadchne, ustoupím, zatímco se všichni vrhají k oknům a křičí jako vesničtí psi, když projede kočár. Na molu, s Fosterem I, ale tam na nás zaútočí ta židovská příšera, nula, Rosen. Člověk, kterého se nelze zbavit. Před molem jsem si udělala projížďku na loďce v přístavu, s tetou a Dinou. Veslovala jsem, ale Dina mi překáží; všude chce dělat totéž co já, lépe než já, a dráždí mě. Hrabě je také na loďce, v póze půvabné a ošklivé. Od té doby s ním nemluvím. S mámou na hrázi; Basilewský se s námi prochází, dokud nejdeme na večeři, s Fosterovými, další starou Angličankou a těmi dvěma mladými z onehdy a baronem Leissem, v Cercle des Bains. Ale ejhle, je nás třináct. Leiss najde Merjeewského a přivede ho, ale právě s ním je nás třináct!
— Přišel jsem na svět třináctého a všude jsem třináctý, — a ta mladá škeble si šla večeřet do jiného sálu. Uprostřed večeře dostávám kytici od jedné dámy. Ale Paul pak vypráví, že byla určena mámě. Naštěstí jsem té kytici nevěnovala žádnou pozornost a od prvního okamžiku jsem ji chtěla vyhodit. Ke konci každá dáma dostala kytici a Leiss mi přišel dát jednu se slovy:
— Doufám, že mi prokážete tu čest a ponecháte si tuto o něco déle než tu druhou. Řekl mi spoustu milých věcí a stovku komplimentů, stejně jako slečně Fosterové. Máma říká, že se mi Foster I dvoří; nevšimla jsem si; možná na anglický způsob. Od večeře jdeme do Kursaalu. Procházím se s Florence (slečnou Fosterovou) a jejími dvěma bratry na hrázi. Večer je klidný a krásný. Vidím Merjeewského s Plobsterem. Seznámil se s ním, jsem si jistá, aby mě škádlil tím, že mi ho nepředstaví.